Sušil 1506 | Katerinko Katerinko moja

65 words

Sušil 1506 | Katerinko Katerinko moja (100%)
Katerinko, Katerinko moja, nebylo ťa včera večer doma. »Já jsem byla v zeleném hájičku, žala jsem si pro krávy travičku. Dyž nažala, nóšu navázala, na pravú stranu sa podívala. Poď, šohaju, poď ty z pravej strany, zazvihneš mně nóšu rosnej trávy.« Tažší tráva, než byla otava, nač si, milá, nač si tolé brala? »Já jsem brala ke svojej libosti, abych měla pro své krávy dosti.«

Bartoš 1901 / 0126 | Žala milá žała trávu (37%)
[: Žala milá, žała trávu, :] [: prostřed zelenyho háju. :] [: Jak nažala, navázala, :] [: za sebe se podívala. :] [: Neviděla tam žádnyho, :] [: jenom vojáčka švarnyho. :] [: Poď vojáčku z levé strany, :] [: pomož na ně těžké trávy. :] [: Těžší tráva než otava, :] [: proč’s jí milá toli žala? :] [: Já sem žala k své libosti, :] [: že je trávy všady dosti.:] [: Dyž je trávy všady dosti, :] [: dej koníčkům do sytosti. :] [: Než bych já jí koňům dala, :] [: raděj bych ju zašlapala. :]

Bartoš 1901 / 0031 | Na Turanskéj veži (31%)
Na Turanskéj veži dvá hołubi seďá, ľudé ím záviďá, že sa rádi viďá. Ľudé, miľí ľudé, nezáviďte toľé; jak každý młádenec svú pannu miłuje. Letěla, gágała bíłá hus nad vodú; ľudé sa pýtajú, kdy ty hody budú? Budú hody, budú, v městě Pézinečku; zabił tam šohajek, svoju frajerečku. Pichéł on ju, pichéł, do bočka pravého, do bočka pravého, líčka červeného. A dyž on ju pichéł, na Boha zavołał: Ach Bože, Bože můj, co sem to uděłáł!

Sušil 1631 | Ta brněnská brána (30%)
Ta brněnská brána kolem malovaná, poď ňú sedí mamka ceuá upuakaná. Došeu k ní syneček, ruce jí podává: Nepuačte, mamičko, šak je to svadba má. Nepuačte, mamičko, nepuačte vy toho, šak ta moja svatba nekoštuje mnoho. »Co je to, synáčku, co je to za svatba, a že na ní néni žádná rodina tvá.« A ten starý rychtář a ten je ten můj svat, tak mňa dau on svázat, jako šibenca kat. Tolé mně dau družbů, všecek sem sa strápiu, ešče mně povídau, abych sa nevrátiu. Nepuačte, mamičko, už je všecko darmo, musím mašírovat večer lebo ráno. Už tambor bubnuje, šohaj maširuje, ta jeho mamička ruce zauamuje. Ruce zauamuje, za svoju huavičku; komu mia tu necháš, chudobnú mamičku.

Bartoš 1901 / 1223 | Ach tažký je tažký (29%)
Ach tažký je, tažký kamen mynárský, ach ešče je tažší, moja najmyľejší, mundúr vojanský. Ten kamen mynárský vodenka točí, ten mundúr vojanský, moja najmylejší, vojáček nosí.

Černík 1908 / 007 | Tažký je (29%)
Ťažký je ťažký, kameň minárský, [: ale ešče ťažší :] je stav malženský. Kameň minárský odvalic móže, [: ale svat malženský :] zrušic němóže.

Erben 2/238 | Vyletěla holubička (27%)
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“

Bartoš 1901 / 1173 | Dyž sem za milou chodíval (25%)
[: Dyž sem za milou chodíval, malý štěstí sem mívával. :] [: Maly štěstí i neštěstí, potkalo mně děvče hezky. :] [: Potkalo mně, neznalo mně, zašlo za mně, volalo mně. :] [: Poď synečku, z pravé strany pomož na mně plachtu trávy. :] [: Těžší tráva než otava, proč’ si, milá, toliž žala? :] [: Nažala sem do sytosti, abych měla kravám dosti. :] [: Kravám dosti, koni tvému, koníčkovi sedlanému. :] [: Bude-li kůň trávu jísti, musíš s něho dolů slézti. :] [: Slezu-li já s koně svého, seš zbavena věnce tvého. :] [: Věnce tvého, zeleného cos dostala od milého! :] [: Cos dostala, musíš schovat a já musím mašírovat :] [: Do pole, tam do šírého, tam zahyne chasy mnoho. :] [: Těš nás Pán Bůh, těš nás oba, mě na vojně tebe doma. :] [: Těš nás Pán Bůh v každé chvíli mně na vojně, tebe v síni. :] [: Síň, sekňičku zametala, slzami ji polévala. :] [: Co pak pláčeš a naříkáš, dyť mně přece tu ještě máš. :] [: Co pak pláčeš, co pak kvílíš, dyť ty se mnou jít nemíníš. :] [: Jak já nemám naříkati, dyž já nemám otce, máti. :] [: Otec, matka mně zemřeli, mně v zármutku zanechali. :] [: Do zármutku, do velkého, pomož synku, pomož z něho. :] [: Jaké Jest to pomáhání, dyž mně druhý otec brání. :] [: Druhá matka zapovídá, otčím mně k vám chodit nedá. :]

Černík 1908 / 044 | Vysoká tráva (18%)
Vysoká tráva, niezká otava, naučil som sa k tebe, ohava, pro tvé sivé oči něspal som tri noci , dycky do rána. Vysoká šentyš, niezká holbička, nalei mi, dzievča, holbu vínečka, já ho něnalejem, já vínko rozlejem, já som malučká.

Bartoš 1901 / 0103a | Když můj milý na vojnu bral (14%)
Když můj milý na vojnu bral, [: velice mi přikazoval: :] Abych se já nevdávala [: sedm let na něj čekala. :] A jak bylo v osmém roce [: žala trávu na potoce. :] Jak nažala, navázala [: za sebe se podívala. :] Neviděla tam žádného [: jenom vojáčka švarného. :] A hneď se ho vyptávala [: co tam její milý dělá. :] Tvůj milý se včera ženil [: já jsem na jeho svatbě byl. :] Co mu vzkážeš, Anduličko? [: červená, bílá růžičko ? :] Já mu vzkážu mnoho štěstí [: co je v tom hájičku listí. :] Ohlédl se a zasmál se [: zlatý prsten zaleskne se. :] Kdybys byla zle mluvila [: byla bys život pozbyla. :] Ale žes dobře mluvila [: tak včil budeš moja žena. :]

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (13%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.