Erben 2/418 | Kolikkrát jsem přešel

44 words

Erben 2/418 | Kolikkrát jsem přešel (100%)
Kolikkrát jsem přešel ty Lázecké hory, nikdá mne hlavička nebolela: nýčko už mě bolí hlavička i nohy, když na mě má milá zapomněla. Nešťastná hodina to býti musila, nešťastná hodina musila být, když jsme se poznali, potěšeni moje, že my se nemůžem spolu sejít.

Erben 3/153 | Sundej ty Vavroušku! (26%)
Sundej ty, Vavroušku! sundej svůj věnec: vždyťuž nynčko nejsi žádnej mládenec. Hanka pannou byla, pentle nosila: ona je pro tebe sundat musila. Sundej ty, můj chlapče! sundej ten věnec: jak už z tebe není žádnej mládenec. Když jsem pannu byla, pantle jsem měla: já jsem je pro tebe sundat musela!

Bartoš 1901 / 0302 | Pomož Bože pomož (26%)
Pomož, Bože, pomož přes ty vŕšky přejít, co bych sa já mohł se svú miłú sejít. Pomož, Bože, pomož do téj doľinečky, de pase má miłá červené vołečky!

Bartoš 1901 / 1041 | Svaté Jene Nepomucké pros za nás (13%)
Svaté Jene Nepomucké, pros za nás, e s tó svató Kateřenó zachraň nás, nebo se nám jož zle vede, pošlete nám pomoc z nebe na te naše páne, zlomte jim hrtáne. Správec ráno bjehá, hřeši po dvoře, napřed vežhral jož žbán vína v komoře, a jak k němu sedlák vkročí, tak se mo jož hlava točí, to ho začne proklínat, vezma hulko biřmovat. Pudkrabi je cezozemec z Moščenic, dež k nám přešil, ani nemněl pár střevic, jak on se vám včelka boči, a rosol mo teče z oči, je pes zobaté, glgon proklaté. Na robotě s karabáčem tancoje a té chase po zádech s ňém bobnoje, ješle mo nekdo zavrči, tak ho šmikne, až zabrčí, zavolá hned drába, dá mo mastit záda. Na drába já ani nechco žalovat, déte si ho rači zrovna malovat, jož si ho čert poznamenal, rožkama ho obdaroval, on mo neonde, sám k němo donde. Ten pan hrabje só tak zrovna jak oni, každé krécar jož mo zdaleka voni, jdeš-le k němo žalovat káže tě osla osedlat; nezaplatiš hned, mosiš na něm jet. Ve Dřimale ste podmistrem toli let, přece čerta rozomite, leda klet, tolkrát ste do Brna chodil, přeci ste nic nevesódil, moc ste otratil, nic nezaplatil. To trampoto jož dyle snyst nemužem, rač k našemo Jozifkovi me pudem, on nám zajista pomuže, hodi te kloke do lože e s tém Dřimalem, šak je čert po něm. Svaté Jene k té psotě nic neřikáš a nám našo kužo odřit rač necháš; co sme tě naprosele, ten tvuj oltář okrášlele, a te přeci spiš, nás neveslešiš!

Sušil 1780 | Utekla nám myška do strniska (13%)
Utekla nám myška do strniska, nemůžem jí najít od včerejška; hledejme tu myšku v ovesném strnisku honem dneska.

Bartoš 1901 / 0667a | Teče voda kolem podli našéch voken (13%)
Teče voda kolem, podli našéch voken, nemůžem jo zastavit; rozhněvala sem si svýho šuhajíčka, nemůžo ho hodobřit.

Erben 2/328 | Když jsem šel skrz dubový les (9%)
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.

Erben 4/077 | Když jsem šel z hospody domu (9%)
Když jsem šel z hospody domu, to o půl noci, neměl jsem já pražádný strach s té tmavé noci; když jsem já přišel domů, klepal jsem na svou ženu: „Otevři mně má ženuško, já už jdu domů.“ Tu mne začls má ženuška smutně vítati, mou paruku kopuletou s hlavy škubati, a to bylo vítání do božího svítání, tu jsem dostal od své ženy trpké snídaní. Smutně zpomínal jsem sobě na pana sládka, že ho někdy porodila neštastná matka; on dobré pivo vaří, kapsa nehospodsří: teď jsem dostal za pokutu – musím drát peří.

Erben 5/362 | Nešťastná lucerna (9%)
Nešťastná lucerna, ta mi zhasit; než jsem se vobrátil, varta přišla: tu mě vzali a svázali, dali mě pro milou do šatlavy. Minul den, druhej den, třetí taky, dala se má milá po mně ptáti: kde já chodím a co činím, že já mou panenku nenavštívím.

Erben 2/274 | Letěla husička (9%)
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“

Erben 2/303 | Pantáto pantáto! (9%)
Pantáto, pantáto! hezkou dceru máte: budu za ní chodit, jest-li mně ji dáte. „Karlíčky Karlíčku! nevěřím tvé řeči; nebo jsi falešný, hledí ti to z očí. Celý jsi falešný a máš hrdé srdce: žádná panna tobě už věřili nechce. Mne’s taky oklamal, lásku’s mi sliboval: já jsem ti věřila, nešťastná jsem byla.“ Seděla vzdychala, drala drobné peří: „Nechť žádná panenka mládencům nevěří!“