Erben 2/417 | Až z Vítkova pudu

51 words

Erben 2/417 | Až z Vítkova pudu (100%)
Až z Vítkova pudu, což já plakat budu, což já se za sebou naohlídám: to mé ohlížení nic mi plátno není, ještě si srdéčko těžší dělám. Až z Nepodřic pudu, já se neohlídnu, proto že tu nemám potěšení: potěšení kde jsi? za černými lesy; kam jsi se podělo, že tu nejsi?

Bartoš 1901 / 0762 | Hory hory hory hory zeleny (41%)
Hory, hory, hory, hory zeleny, [: kam se podělo :] moje potěšení! Potěšení nemám, potěšuj mne Bůh sám, [: co jsem miloval :] to již více nemám. Miloval jsem já černooké děvče, [: tut mně povídá :] že mne více nechce. Aj děvče, aj děvče, sto katů v tobě [: zedral jsem botky :] choďaci k tobě. Však kdybych já věděl, že budeš moja, [: nelitoval bych :] zedrati i troja.

Galko 1/219 | Ani tak nesvitá, ako svitávalo (40%)
Ani tak nesvitá, ako svitávalo, (moje potešenie, to ma zanechalo. Potešenie moje, kde si sa podelo, či nahor, či nadol odo mňa letelo. Sama som ja, sama, sama osamená, ako tá trávička v hore neskosená. Keď tá tráva uschne, zasi druhá zíde; moje potešenie nikdy viac nepríde. Potešenia nemám, poteš ma, bože, sám, poteš z takej strany, z ktorej sa nenazdám.)

Sušil 2293 | Od východu k západu (40%)
Od východu k západu hore zelenají, ščepanovčí mládenci panen si hledají. Ten Jozefek ten ju má, ten ju sobě našil, u tech Vítků na sadě bílý den ho zašil. Vítková ho budijó: Staň, Jozefku, domů, klekaničko zvonijó, řezat sekaninu. A nechť zvoní, jak zvoní, já domů nepudu, sekaničky dosti mám, sekati nebudu. Ešče se k ní obrátil, a dal jí hubičku: Jakpak tě mám opustit, červený hřebíčku. Ten červený hřebíček květe jak ten bílé, jakpak tě mám opustit, můj synečku milé.

Sušil 2290 | Ta Křópalová s Vítkovó (39%)
Ta Křópalová s Vítkovó, to je jedna pára, podvazujó svý rukáve červenýma pantlama. Červenýma podvazujó a bílýma vážó, jedna druhé povidají, co svém milém skážó. Ta Křópalova zkázala na stokrát pozdravit, že by ráda, dyby mohla svém milém promluvit. A Vítkova, ta zkázala všecky dobrý skutke, aby za ňó přičapale šohajkové botke.

Erben 5/367 | Neřek jsem dnes tejden (17%)
Neřek jsem dnes tejden, že budu voják, že budu nosívat na kvéru bodák; pro potěšení bílé řemeni: neplač, má panenko! nic plátno není. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese; šáteček červený a láska je v něm: když jsi mne nechtěla, což je mi po něm! Neřek jsem dnes tejden, že budu voják! a když mé svázali, co mám už dělat? vzali mě mocí od milej v noci; já pláču, naříkám, nemám pomoci. Až tady pojedu naší krajinou, eště si zpomenu na svoji milou: hory a lesy! má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Vlasy zavázaný, tvářičky blednou: ví pán Bůh nebeský, jak bude se mnou! dali mi šaty, palášek zlatý: už jsem já, nebožák, už jsem zajatý.

Erben 9/012 | Starala's se matko má! (16%)
Starala's se, matko má! kde mi pán Bůh místo dá: na Obděnském hřbitově je, matičko, místo mé! Na hřbitově za stěnou tam mi postel ustelou; místo peřin prachových dají třísek borových. Ti Obděnští zvoníci, to jsou slavní mužici: ti mne budou pěkně hrát, a já budu tvrdě spát. Kdyby hráli sto hodin, už se více nezbudím; kdyby hráli ještě víc, všecko není plátno nic! Starala se matka má, kde mně pán Bůh místo dá. Na Oujezdském hřbitově mám já lůžko hotové. Místo peřin prachových trochu třísek borových. Místo vrchní peřiny trochu písku a hlíny. Žáci budou zpívali a přátelé plakali. Zvony budou pěkně hrát a má hlava bude spát. Kdyby hrály sto hodin, já se smutný nezbudím. Kdyby hrály i dvě stě – už je duše na cestě.

Erben 7/003 | „Kdo to chodí po hřbitově? (15%)
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“

Erben 2/452 | Jeničku bloudíš (15%)
Jeničku, bloudíš, že za mnou chodíš: já už mám jiného, ty o tom nevíš. „Která je bodná, víc hochů nemá; má svého milého a je mu věrné.“ Dítě mé milé! netrap mne dýle: jest-li mé ráda máš, řekni upřímně. „Což je to platno ráda tě míti: když si mne nemíníš upřímně vzíti!“

Černík 1908 / 090 | Maštal múrovaná (15%)
Maštal múrovaná, koník sivovraný, sedlal si ho Janko, šetek dorúbaný. A keď ho osedlal, sadnul si na něho, pítal si od miléj šjatečka bielého. Tažko moja mamka plátno dorábjala, abych já husárom ručníčky dávala. Radšej ci dám pierko z růže gombalie, abys rozvoňával celý kompanije. Dali mu mamička červené jabúčko, aby si vyskočil na koňa lahúčko.

Erben 5/115 | Já jsem tkadlec od Nymburka (15%)
Já jsem tkadlec od Nymburka, od Nymburka, soukám plátno jako strunka, jako strunka; soukám plátno tlusty, tenky, hezkým holkám na sukenky.