Erben 2/452 | Jeničku bloudíš

52 words

Erben 2/452 | Jeničku bloudíš (100%)
Jeničku, bloudíš, že za mnou chodíš: já už mám jiného, ty o tom nevíš. „Která je bodná, víc hochů nemá; má svého milého a je mu věrné.“ Dítě mé milé! netrap mne dýle: jest-li mé ráda máš, řekni upřímně. „Což je to platno ráda tě míti: když si mne nemíníš upřímně vzíti!“

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (27%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Bartoš 1901 / 1041 | Svaté Jene Nepomucké pros za nás (26%)
Svaté Jene Nepomucké, pros za nás, e s tó svató Kateřenó zachraň nás, nebo se nám jož zle vede, pošlete nám pomoc z nebe na te naše páne, zlomte jim hrtáne. Správec ráno bjehá, hřeši po dvoře, napřed vežhral jož žbán vína v komoře, a jak k němu sedlák vkročí, tak se mo jož hlava točí, to ho začne proklínat, vezma hulko biřmovat. Pudkrabi je cezozemec z Moščenic, dež k nám přešil, ani nemněl pár střevic, jak on se vám včelka boči, a rosol mo teče z oči, je pes zobaté, glgon proklaté. Na robotě s karabáčem tancoje a té chase po zádech s ňém bobnoje, ješle mo nekdo zavrči, tak ho šmikne, až zabrčí, zavolá hned drába, dá mo mastit záda. Na drába já ani nechco žalovat, déte si ho rači zrovna malovat, jož si ho čert poznamenal, rožkama ho obdaroval, on mo neonde, sám k němo donde. Ten pan hrabje só tak zrovna jak oni, každé krécar jož mo zdaleka voni, jdeš-le k němo žalovat káže tě osla osedlat; nezaplatiš hned, mosiš na něm jet. Ve Dřimale ste podmistrem toli let, přece čerta rozomite, leda klet, tolkrát ste do Brna chodil, přeci ste nic nevesódil, moc ste otratil, nic nezaplatil. To trampoto jož dyle snyst nemužem, rač k našemo Jozifkovi me pudem, on nám zajista pomuže, hodi te kloke do lože e s tém Dřimalem, šak je čert po něm. Svaté Jene k té psotě nic neřikáš a nám našo kužo odřit rač necháš; co sme tě naprosele, ten tvuj oltář okrášlele, a te přeci spiš, nás neveslešiš!

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (18%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Bartoš 1901 / 1173 | Dyž sem za milou chodíval (17%)
[: Dyž sem za milou chodíval, malý štěstí sem mívával. :] [: Maly štěstí i neštěstí, potkalo mně děvče hezky. :] [: Potkalo mně, neznalo mně, zašlo za mně, volalo mně. :] [: Poď synečku, z pravé strany pomož na mně plachtu trávy. :] [: Těžší tráva než otava, proč’ si, milá, toliž žala? :] [: Nažala sem do sytosti, abych měla kravám dosti. :] [: Kravám dosti, koni tvému, koníčkovi sedlanému. :] [: Bude-li kůň trávu jísti, musíš s něho dolů slézti. :] [: Slezu-li já s koně svého, seš zbavena věnce tvého. :] [: Věnce tvého, zeleného cos dostala od milého! :] [: Cos dostala, musíš schovat a já musím mašírovat :] [: Do pole, tam do šírého, tam zahyne chasy mnoho. :] [: Těš nás Pán Bůh, těš nás oba, mě na vojně tebe doma. :] [: Těš nás Pán Bůh v každé chvíli mně na vojně, tebe v síni. :] [: Síň, sekňičku zametala, slzami ji polévala. :] [: Co pak pláčeš a naříkáš, dyť mně přece tu ještě máš. :] [: Co pak pláčeš, co pak kvílíš, dyť ty se mnou jít nemíníš. :] [: Jak já nemám naříkati, dyž já nemám otce, máti. :] [: Otec, matka mně zemřeli, mně v zármutku zanechali. :] [: Do zármutku, do velkého, pomož synku, pomož z něho. :] [: Jaké Jest to pomáhání, dyž mně druhý otec brání. :] [: Druhá matka zapovídá, otčím mně k vám chodit nedá. :]

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (11%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Erben 5/317 | Kumburskej zámeček (11%)
Kumburskej zámeček vršku kulatýho: dostal jsem koníčka pěknýho vranýho. Trubači troubili, podkůvky klapaly: Jičínsky panenky ty pro nás plakaly. Neplačte, panenky, a vy moji známí: nepudeme sami, půdou všickni s námi. Půdou tam hrabata, páni potentáti: nejedna matička musí zaplakali. Nejedna matička, nejedna sestřička, ta kerá na vojně má svýho bratříčka. „Děkuju ti, hochu, za tvoje chození: aby ti pán Bůh dal šťastny navrácení!“ Děkuju ti, holka, cos mě ráda měla: aby ti pán Bůh dal hodnýho manžela!

Erben 2/235 | Černé oči jděte spat (11%)
Černé oči, jděte spat, však musíte ráno vstát. Ráno, ráno, raníčko, dřív než vyjde sluníčko. Už sluníčko vychází, má milá se prochází. Prochází se po rynku, přinesla nám novinku. To novinku takovou, že na vojnu verbujou. Když verbujou, budou brát, 1) škoda hochů nastokrát! Ty hezké nám poberou, 2) ti chromí nám zůstanou. 1) Když verbujou, budou brát, půjdeme se taky dát. Dej se bratře, já taky, budem spolu vojáky. 2) Zverbovali Honzíčka, dali jemu koníčka. Dali zeleny šaly a klobouček ušatý. Na klobouček píření jemu pro potěšení.

Erben 2/240 | Proč kalino v strouze stojíš? (10%)
Proč, kalino, v strouze stojíš? zdali ty se sucha bojíš? Kdybych já se sucha bála, ještě bych já hloubej stála. Proč, kalino, kalin nemáš a jimi se nečervenáš? Já jsem kalin dosti měla a jimi se červenala. Svrchu ptáci ozobali, z důly panny olámaly. Každá panna hochu svému – a já smutná nemám komu. Ach kdybych já komu měla, byla bych si přispíšila 1

Černík 1908 / 278 | Milovala som ťa (10%)
Milovala som ťa verně ze srdečka svého, verila som tvoje slova, ale už je darmo, dokel som něvedzela, že je láska falešná, včil už verím, aj uznávám, keď sama ostávám. A ta tvoja stará máci, ta je tom príčina, ta nám toho velikého žalu narobila; tebe braňja rodiče, něchodzievaj k nám viece, povedz pravdu, něchodz za mňú, nětrap moje srdce. A keď tebe tak dávajú statky a cisíce, se mňú ty ništ nědostaněs, len uprimné srdce; trebár som já chudobná, k roboce som šikovná, a kerá má velké statky, ta je na ništ hodná.

Galko 1/004 | Nestískaj mi, šuhaj, rúčku (9%)
Nestískaj mi, šuhaj, rúčku, čo chceš, ja neviem, tvojim slzám, tvojmu smútku ja nerozumiem; nehnevaj sa, keď sa smejem, žarty vystrájam, spevy, tance že milujem a svet rada mám. Ja ťa nikdy nerozumiem, keď ma objímaš, vernú lásku, a čo ja viem, keď pripomínaš. Sto raz som ti povedala, že ťa rada mám; čo bych len za brata dala, i za teba dám. Ľúbim si ja otca, matku, svoju rodinu, ľúbim svoje kamarátky, svoju družinu. Ľúbim všetkých dobrých ľudí, ľúbim i teba; čo chceš viacej, buď veselý, netráp sám seba.