Erben 3/060 | Pantáto pantáto

146 words

Erben 3/060 | Pantáto pantáto (100%)
Pantáto, pantáto pod věnečkem! hejhejte, hej bej te tolaříčkem, tolarem, tolarem, flaší vína: abych já věděla, kde jsem žila. Peníze sebrané na kolíbku a na povijan zaváže přední družka do šátku a odevzdá nevěstě. Po kolíbce hned následuje Jak mile se koláče rozdají, přinesou totiž na stůl mísu velikou s čistou vodou, k čemuž družba (řečník) tuto řeč učiní: Vysoce vážení páni hosti! žádám se vší uctivostí, když jste při této tabuli s bázní boží, v dobré vůli pokrm jedli, nápoj pili, byste ruce své umyli v této křišťalové vodě; nebudet vám to ke škodě, nýbrž k čistotě a zdraví, jak učí obyčej starý. My pak vaši služebníci, dobré všecko vám přející, za to žádáme společně, byste službu naši vděčné , od nás přijmouce, y štědrosti na důkaz té své vděčnosti každý dva tři dvacetníčky vhodili do té vodičky. A vy muziky pozor dejte, pěknou písničku zahřejte.

Erben 3/012 | Když jsem já pod okny stál (12%)
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.

Sušil 2079 | Kam půjděm mladenci kam pujděm? (9%)
[: Kam půjděm, mladenci, kam pujděm? Hdě my tych peňazův nabuděm? :] Pujděmy pod zamek na žida, un ma moc peňazův, něch jich da. Pujděmy do zadni světničky, najděmy v kufrach dvacetničky, napylnime svoje puchyře, ať mamy čim platiť šenkyře. Pujděmy do přední komnaty, najděmy tam v kufrach dukaty; něbudě-li nas tam chceť pustiť, buděm ho natahať za fusy. Poslechni mej rady, židaku, nělituj tych svojich dukatů, šanuj radši svojiho zdravi, nědavaj natahať svej brady.

Erben 2/820 | Ančičko šafářojic! (5%)
Ančičko šafářojic! neříkej tátoji nic: jenom řekni mámě, že se spolu známe: tátoji neříkej nic, Ančičko šafářojic! „Honzíčku! příď jenom k nám a řekni tátoji sám, aby v tom vůli dal, nám spolu požehnal; jen řekni tátoji sám, až přídeš, Honzíčku, k nám.“ Ančičko! přec se lekám, když si na to zpomínám: co řekne pantáta, kterak mě přivítá? když si na to zpomínám, Andulko, vždy se lekám! „Proč by tě nepřivítal, když panímámě říkal: žeby tě rád viděl, abys k němu přišel, sám panímámě říkal – proč by tě nepřivítal?“ Jest-li že ty budeš má, jak šťastni budem obá: budem se milovat, společně pracovat; jak štastni budem obá, až budeš, Ančičko, má!

Sušil 0168 | Vzdejme čest Bohu samému (5%)
Vzdejme čest Bohu samému, Bohu Otci nebeskému, jenž nás vše ráčil stvořiti a na tom světě říditi. Buď čest božská Bohu Synu, že z nás odňal věčnou vinu, kdy za nás ráčil trpěti, na dřevu kříže umříti. Buď čest i Duchu svatému, posvětiteli našemu, že nás na křtu svatém zplodil, dítkami Božími zvolil. Požehnej, Bože, ty dary, ať nám všem slouží ke zdraví, jako na svadbě chudobské, v městě Káni Galilejské. Ať jsou tělu k otavení, duši naší ke spasení. My tě chceme chválit vděčně, zde a v nebi nekonečně.

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (5%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.

Erben 4/067 | Och my ubozí sirotci! (5%)
Och my ubozí sirotci! my pijem, my pijem, my pijem, my pijem, my pijem ve dne i v noci. Kdyby to pivíčko skonalo, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás sirotků zůstalo! Pivo svůj obyčej mívá, že z moudrých nemoudrých, z nemoudrých že moudrých, že z moudrých bláznů nadělá. Dva ho vedou za ramena, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby nekop do kamena. Třetí mu nohy srovnává, tu pravou přes levou, tu levou přes pravou, nohu přes nohu přendává. Kaluže jako dláždění, sloupům – pům – pům, pům – pům – sloupům, sloupům dává pozdravení. Lidi koukají z oken ven, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, že jdou s nedvědem: a oni s kmotrem Matějem!

Černík 1908 / 271 | Na vrch Lopeníčka (5%)
Na vrch Lopeníčka klášter stavjajú, krišťálové okna doňho dávajú. Krišťálové okna, zelené rámy, povedalo dzievča, že pójdze s nami. Dzievča povedalo, mamka nědala, že je ešče mladá, aby robila. Že je ešče mladá, aby robila, aby do kláštera vodu nosila. Do kláštera pójdzem, já sa něbójím, já mám takú knížku, čo sa vymodlím.

Sušil 0440 | Aj za horú aj za horú (5%)
Aj, za horú, aj, za horú, za horečkú, tam sem j á mívával galánečku. Tam sem já k ní chodívával na slovečko, líbával sem usta i srdečko. Když ona své bílé ruce rozkládala, každá žila v mojim těle hrála.

Erben 2/006 | Slunéčko vyšlo přes hory (5%)
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.

Erben 2/234 | Stála na zahrádce (5%)
Stála na zahrádce v zlaté šněrovačce. Měla čepec zlatý, vlásky kudrnaty. Košilicka tenká, šila ji panenka. Šila ji z hedbáví v tom zeleném háji. Šila, vyšívala, žalostné plakala. „V té zámecké věži tam můj milý leží. Vartu k němu dejte, ať mi neodejde.“ Vartu k němu dali, čtyry kyrysary. A y širokém domě sedlali mu koně. „Koně mně sedlejte, dlouhý palaš dejte. K tomu karabinu za mou mladou ženu.