Sušil 0850 | Svěc měsíčku jasně

84 words

Sušil 0850 | Svěc měsíčku jasně (100%)
Svěc, měsíčku, jasně, až já povandruju, aby má milá věděla, kerou cestou půjdu. Půjdu-li, půjdu já, každý se podívá až na tou louku zelenou, kde má milá bejvá. Tam jí požaluju svoje těžké hoře, co ste vy o mně mluvili na tom vašem dvoře. Mluvili, mluvili, šak víc nebudete, až já od vás povandruju, šak vy spomenete. Spomenete jednou, spomenete dvakrát, až po třetí spomenete, musíte zaplakat. Již sem tak osiřel jako jabor v lese, když z něho listí opadá, on se smutně nese.

Erben 2/360 | Těš se má panenko těš! (27%)
Těš se, má panenko, těš! byl jsem já na pouti dnes: koupil jsem ti pouti, co tebe zarmoutí: že už moje nebudeš. Svez mé, můj koníčku, svez až přes ten zelenej les: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už nejdu k ní po dnes. Svez mě, můj koníčku, dál až přes ten zelenej háj: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už jsem si jinou vzal. „Žen se, můj holečku, žeň! na mě si taky zpomeň: že jsme se chtívali, spolu milovali, na to si taky zpomeň! - Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelenej les; dovez mě k mé milé, panence rozmilé, ať mě uhlídá dnes. Byl jsem na pouti dnes, něco jsem ti přines: přines jsem ti pouti, ta pout té zarmoutí – že mě nedostaneš. Ta pout kupovaná ta nebejvá stálá: bejvá nejstálejší, moje znej milejší, štolou zavázaná!

Erben 2/677 | Hejhá! hejhá! (26%)
Hejhá! hejhá! Janek tam bejvá: v hospodě v setnici ztratil tam čepici; Anka ji hledá, že mu ji nedá.

Erben 2/819 | Honzo můj rozmilý (20%)
Honzo můj rozmilý, Honzo, Honzíčku! ráda bych ti dala svoji ručičko. Já jsem holka mladá od Litoměřic, lidem jsem podobná, nestarej se nic. Andulka mně říkaj‘, to je jméno mý: neboj se, Honzíčku, mý panímámy. Nebudeš nic dělat, já tě uživím; jenom špacírovat, jako kavalír. Panímáma přála, že mně něco dá, bych se nestarala, co pro mě chová. Devět liber mrkve, pytel od mouky, dva pytlíky viky, čtyry homolky. Rozkřapanej hrnec, čtyry vařejčky, mísu planejch jablek, zlámaný necky. Jednu starou truhlu bez dna, bez víka, kerou mně slíbila kmotra Hedvíka. Na tu naši svatbu náš táta nám dá jednu starou vránu, rohy od vola. Budem zpívat, Honzo, Honzo, Honzíčku! dejte krejcar za tu krásnou písničku.

Sušil 2224 | Kampak povandruješ (20%)
Kampak povandruješ, kozle můj? Do Drážďan, do mlejna, pane můj. Co tam dělat budeš? Násypky přenášet. Copak tam jest budeš? Vopišky s plevama. Copak tam pit budeš? Vodičku z vantroka. Kdepak líhat budeš? V kuchyni u pece. Čímpak se přikryješ? Pometlem od pece. Kdy se ženit budeš? Za štyry neděle. Kerou si brat budeš? Kozičku Vavrovu. Jaky dáš koláče? Co vlezou do pece. Pročpak tak veliké? Taky dám kozičce. Jak budeš tancovat? Hup hup hup, šupšupšup. Jakpak budeš zpívat? Bebebe, mememe.

Erben 2/733 | Kalamajka mik mik mik (19%)
Kalamajka mik mik mik: voženil se kominík: kerou si vzal za ženu? pastejřovie Mařenu.

Erben 7/017 | Byla lučina široká (18%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Bartoš 1901 / 1200 | Měsíček jasně svítí (13%)
Měsíček jasně svítí, radosť za pannou jíti, k hájíčku je cesta dlouhá, má panenka na mne čeká, chce se mnou dnes mluviti. Chce se mnou dnes mluviti, něco mně pověděti, že ti moji kamarádi, něco o mně povídají, že mne chtějí zabiti. Dal sem se cestou jinší, zrovna k mé nejmilejší, sedl sem si mezi kvíti, vidím dva mládence jíti, srdce mne již netěší. Šel sem za ní kousek dál, bych tu lásku vyzkoumal, tu po malé krátké chvíli, má milá se vede s jiným, jsem tu lásku vyzkoumal. Vyzkoumal sem ji prudce, zabolelo mne srdce, dyby chlapce verbovali, pod myslivce a dragóny šel bych a též dal bych se. Dostanu já koníčka, pěkně osedlaného, můj koníček se mnou točí, mé panence tekou z očí, ach, slzy bez přestání. Bílý šátek v ruce má, modré oči utírá, a ten šátek dávám tobě, abys ty si zpomněl na mě, až pak budeš na vojně. Nech ho, milá, nech sobě, až já budu na vojně, bys ty mohla trucovati, a ze mne blázna dělati, nešlo štěstí tobě.

Bartoš 1901 / 1176 | Z Hovoran (11%)
Aj vy páni muzikanti, zahrajte mně nahoru. Dyž sem já býł v mładých ľetech, odvédľi ně na vojnu; płakaľi o mně rodičé, má néjmiľéjší. Ach, kdo moje zarmúcené srce potěší? Žádný jiný, než má miłá a její čérné oči. Vy vězdičky, ste maľičký; dyž se na vás podívám, vašu krásu v spanilosti ve svém srdci rozjímám. Vy ste mně od Boha były v noci stvořeny, abyste mně svítívały do méj komory, až já půjdu, povandruju, od mojéj miłéj v noci. Tá dennička, tá nejvíce dycky mně svítívała, dyž sem já šéł od svěj miłéj, cestu ukazovała; za horama výstupováł bílý měsíček, od Dunaje zafúkováł ľibý větříček. Słunce krásné svítí jasně miłéj do okýneček.

Sušil 2219 | Šel Pán Kristus do zahrady (11%)
2.Šel Pán Kristus do zahrady tam na tu louku zelenou a na rosičku studenou. Naklonil svou svatou hlavu na studenou trávu.*) Přišel k němu svatý Petr, Pavel: O, Kriste náš! co tu děláš. Počítám své rány, co mně židi udělali. Jednu do nohy, druhou do ruky, třetí do hlavy, čtvrtou do boku, pátou do srdce. Svatý Petře, vemte klíče, choďte s něma po celém světě, povězte starému i mladému, aby se tu modlitbu vymodlil, tři dušičky vysvobodil. Jednu otcovu, druhó matčinu, třetí svou nejmilejší.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (11%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)