Erben 2/333 | Časně ráno za svítání

66 words

Erben 2/333 | Časně ráno za svítání (100%)
Časně ráno za svítání šla na louku trávu žít; ohlídla se a viděla milého za sebou jít. Pojď, pospěš, můj nejmilejší! ať mne brzo dohoníš; musím já ti něco říci, čemu ty se podivíš. Panímáma ráno vstala, praví: Dcero, co je ti? krásu tratíš, celá’s bledá, snad musíš užívati? Co jsem měla smutná říci, bych jí odpověděla? v kříži jsem se polámala, když jsem trávu nosila.

Sušil 1712 | Debe vojna vojnó bela (21%)
Debe vojna vojnó bela, já bech synka uhájila, a já bech teho synečka od vojny vyplatila. Šla bech k císarskému dvoru, k císařovi do pokoju, a na kolénka bech klekla, tyto slova bych řekla: Císaři, pěkně vás prosím, pusťte mně co v srdci nosím, pusťte mně synečka z vojny, poraďte se královny. Královna odpověděla, že by ho ráda viděla: Je-li synek, je-li k světu, že musí k regementu.

Erben 3/050 | Ach ouvej ouvej! (21%)
Ach ouvej, ouvej! hlavička bolí: pojď sem, můj holečku, a zavaž mi ji. Hlavičku váže, ruce mu klesly: co jsi, můj holečku, co’s tak uleklý? „Já jsem se nelek‘, ale jsem se bál, že mně má panenka v rukou umírá.“ Já neumírám, ale se trápím: pro tebe, holečku, svou krásu tratím. „A když ji tratíš pro mě samého, chci já tě milovat do dne soudného.“ Do dne soudného, až do své smrti chci ti, můj holečku, upřímná býti.

Erben 2/006 | Slunéčko vyšlo přes hory (20%)
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.

Sušil 1424 | Poďte chlapci poďte sem (10%)
Poďte, chlapci, poďte sem, budeme tu trhať len. Když se v létě trhají konopě poskonné, některé mezi nimi nalézají se kurvičky; jsou to s rozstřapenou hlavičkou, a pořídku jich bývá. Děva když takové dostane, posílá ji druži své a dává jí říci: Vzkázal ti tvůj milý dobrý deň, abys nejedla a nepila celý deň. Až mně jich takových devět odevzdáš a svého milého uhlídáš. Anebo jí vzkazuje takto: Posílám ti lásku po provázku a konopu po holi, aby se ti vedlo po voli.

Erben 5/165 | Můj koníček vranej (10%)
Můj koníček vranej pěkně skáče, když mu nesu voves na vopálce; pěkně skáče, pěkně řičí, když mu nesu voves na řídčici.

Erben 5/169 | Já mám koně vraný koně (10%)
Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám vovsa, voni skáčou hopsá! já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám vobroku, voni běži do skoku; já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám jetele, voni řičí vesele; já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý.

Erben 7/017 | Byla lučina široká (8%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Erben 3/022 | Náš kohoutek kokrhá kokrhá (7%)
Náš kohoutek kokrhá, kokrhá, bude brzo ráno: můj Jeniček zpomíná, zpomíná na mě, panímámo! kýž je možná tobě, potěšeni moje, hubičku dáti! Panímámo vstávejte, vstávejte, pantáta vás volá; snídaníčko chystejte, chystejte, bude u nás svatba: já se bodu vdávat, musím brzo vstávat ráno, raníčko. Můj Jeníček jede k nám, jede k nám, tamhle od háječku; věru, já ho dobře znám, dobře znám, po vraném koníčku: jenom pospěš hodně, potěšení moje, ráda tě vidím. Ráda tomu, ráda jsem, ráda jsem, srdce ve mně skáče; můj oumysl potěšen, potěšen, pro tebe, můj chlapče: nebudu se bávat, žebych měla spávat sama jediná.

Sušil 0902 | Ta naša lavečka (7%)
[: Ta naša lavečka, aj, už sa polámala, :] [: co sem se synečkem, :] [: aj, na ní sedávala. :] Byla to lavečka z dřeva olšového, byl ten můj syneček srdenka falešného. Ta naša lavečka na dvě sa rozdělila, že naše srdenka obě dvě rozlúčila. Ty naša lavečko, zrůstni sa mi ešče, starodávný galán, navrať sa mi ešče.

Sušil 2065 | Oženilo se nám trdlo (7%)
Oženilo se nám trdlo, vzalo sobě motovidlo. Všecky vtáky si pozvalo, jenom sovy zanechalo.1) Jak se sova dověděla, hneď na svajbu přiletěla. Sedla sobě na kraj pícky, dala si hráť po německy.2) Staré brablec, zajíkavec, stópil jí na pravé palec.3) Dyby tu nebylo hostí, polámala bych ti kosti. Ale že só tady hosti, nechám tobě tvoje kosti.4)