Erben 2/332 | Pojeď chlapče pojeď domů

146 words

Erben 2/332 | Pojeď chlapče pojeď domů (100%)
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.

Černík 1908 / 069 | Preněščjasná cudzá máci (19%)
[: Preněščjasná, cudzá máci, :] [: némóžem jéj uhověci. :] [: Ani chodom, ani rečú, :] [: ani žjadnú marnú vecú. :] [: Cudzá máci ešče spala, :] [: a já som už poklúdzala. :] [:Staňce, mamko, staňce hore, :] [: už sú kravy podojené. :] [: Cudzá máci hore stala, :] [: do mamičky mi zalála. :] [: Táhni, flandra, z domu mého, :] [: není's hodna syna mého. :] [: Pójdzem, pójdzem, co bych něšla, :] [: k méj mamičce rovná cesta. :] [: Rovná cesta, rovný chodník, :] [: rozlučme sa, mój milovník. :] [: Keď sa my dva rozlúčíme, :] [: dve srdénka zarmúcíme. :] [: Dve srdénka, štvry oči, :] [: budú plakac ve dne, v noci. :] [: Čierné oči, čo plačece, :] [: šak vy moje něbudzece? :] [: Něbudzece, aj něsmíce, :] |! darmo vy na to myslíce. :]

Erben 2/315 | U té naší studnice (19%)
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“

Erben 2/330 | Na jednom poli pšenička (19%)
Na jednom poli pšenička, na druhém poli žito: pověz mně, pověz, má milá! kterého je ti líto? „Toho mi není nic líto, co má ty černý oči; neb on se za mne stydíval, chodíval ke mně v noci. Ach! toho je mně nejlítěj, co má ty vraný koně; neb on se za mne nestyděl, chodíval ke mně ve dne.“

Erben 5/103 | Slávo sladovnická! (15%)
Slávo sladovnická! kam se’s poděla, která před třemi sty lety se skvěla: sláva jako tráva pomalu vadne; Bohu povědomo, jak dále bude! Nyní se ve světě takto spatřuje: když který řemeslo kam přivandruje, sládek ho rád vidí – to se musí říct: ne-li když přibude, aspoň když jde pryč.

Bartoš 1901 / 0875 | Ty Pavlovsky zvony (10%)
Ty Pavlovsky zvony, ony pěkně zvoní, [: už tobě, dceruško, vínek z hlavy zhodí. :] Zlomí ti ho, zlomí, devítima koni, [: nemáš ty sedávať s mládenci jinými. :] Darmo ti plakati, darmo naříkati, [: už se ti věneček víckrát nenavrátí. :] Že máš ty, synečku, máš: široký klobouk, [: nemožu já na tě, synku, zapomenout. :] Ide rok po roce a i po desíti, [: nemožu já na tě, synku, zapoměti. :] Proč ty se’s, děvečko, vdávala tak mladá? [: bude z tebe hospodyň, ospalá, nedbalá. :] Jedeme, jedeme, chodníčka nemáme, [: milé roztobože, kde my pobloudíme? :] Jedeme, jedeme, přes hory zeleny, budem si tam trhať maleny červeny. :] Maleny červeny, jahodečky zraly, [: už my si vezeme, to děvčátko švarny. :]

Erben 2/316 | Ach žalude žalude! (10%)
Ach žalude, žalude! jak jsi těžkej na dubě: pod tebou se celičkej dub k zemi ohýbe! Vždycky jsi mně sliboval, když jsi za mnou chodíval, dokud jsi mě, můj holečku, ještě miloval. Slibovala mi, jak sluší, zaklínal se’s na duši, že se naše věrná láska nikdy nezruší. Už je láska zrušena, už je všecka zkažena: do vodičky do hluboky je uvržena.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (8%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Erben 2/266 | Co jsi můj holečku (7%)
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!

Erben 2/179 | Ach mé roztomilé (7%)
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.

Sušil 0413 | Ach Bože můj Bože (7%)
Ach, Bože, můj Bože, v zelenej oboře! Ešče můj kochanek něsnidal; ty moje kochani, zaněs mu snidani, ene mi s nim něgadaj. Kerak nemam gadač, dy mi něchce snidač, ach, mamuličko vy moji? Postav to za záhon a navrać se do dom, aj, dcerušničko ty moja. Ešče něsvita, maci se ji pytá: Kaj’s, dcerko, věnek podzěla? Hoja, ene hoja, mamuličko moja, Janičkovi jsem ho dala. Bala se mamičky, pošla na kvitečky, do ohradečka svojiho; co jeden urvala, to ji opadaly do listečka jedneho.