Sušil 0840 | Skoro rano raňusěnko

60 words

Sušil 0840 | Skoro rano raňusěnko (100%)
Skoro rano, raňusěnko rosenka pada,1) a to moja galanečka kravy vyhaňa. Vyhnala ich na polečko a šla do domu, nadejel ju švarny synek na branym koňu. A copak ty, galanečko, co za hostě maš, ja, že ty tak raňusěnko kravy vyhaňaš? Co se ty ptaš, můj synečku, co za hostě mam, dy si mne ty už opustil, ja jinšiho mam.

Sušil 0444 | A když rano raňusěnko (55%)
A když rano, raňusěnko drobny dešč pada, susědova kravarečka kravy vyhaňa. Vyhnala jich v šire pole a tam plela len; přijel tu k ni šohajiček na koňu branem.1) Pomož Pan Bůh, ma děvečko, jak ty pleješ len. Dajž to Pan Bůh, můj synečku, nějeď mi přezeň. Něpojedu, ma děvečko, slub mi moju byť. »Co bym ja ti slubovala? Něumim robiť. Něumim ja kaše vařiť, ani chleba pecť.« Něstaraj se, moja mila, naučím tě přec. Kyj dubovy, kyj dubovy nauči vařiť, a hrabovy, ten nauči těbe chleba pecť. Než bys ty mně, můj synečku, měl kyje chystať, volim radše, můj synečku, těbe zanechať. Už sem ja je opuščeny jak ten polni ptak, kery lice ve dně v noci po horach, dolach.

Sušil 0445 | A když rano raňusěnko (55%)
A když rano, raňusěnko drobny dešč pada, susědova kravarečka kravy vyhaňa.

Sušil 1560 | Žaly děvčatka žaly (27%)
Žaly děvčatka, žaly na luce zelenej, při vodě studenej. Nadejel jim recepan na vranem koni sam. Bůh pomahaj, děvčatka, na luce zelenej, při vodě studenej. Kera se mi rozsměje, ta se mnu pojede. Nejmladší se rozsmiala, tať se mnu musela, nejšvarnějši byla.

Bartoš 1901 / 1212b | Severanské kosteľíček (14%)
Severanské kosteľíček, kołem něho černé łes, [: ešče se podívám, :] jede-ľi tam miłý dnes Ach, jede si on tam, jede, na svým braným koníčku, [: ešče si připíná, :] na ľevý bok sabľičku. A jak si šabľičku připjáł, na svůj dům se ohľídáł, žałostně zapłakáł, a sobě naříkáł, až koníček zařehtáł. Jak to máti usłyšeła, na uľicu vyběhła, [: ach, můj míłý synu.:] hdo tě na tu vojnu dáł? Ten severanské miłosťpán, ten mě na tu vojnu dáł, provazy mě svázáł, řetězy mě sepjáł, ešče ke mě vartu dáł. A ta varta u mě stáľa [: od večera do rána, :] a jak Pámbů deň dáł, hned mě vezľi do Brna. A jak k Brnu přijížďaľi, na vrata uderiłi: Otevřte nám vrata, vezem vám rekruta, prusenovská robota.

Sušil 1005 | Pomale koničky přes vodu (14%)
Pomale, koničky, přes vodu až ku mej Nanynce na shodu a pozdravče mi ju na stokrat, ježli je tak zdrava jako ja. A ja sem tak zdrava jako ty, mam fortušek zlatem vyšity. A kdo či ho, mila, vyšival, zatym ja sem doma něbyval? Kupim ja či, mila, domeček za ten tvůj zeleny věneček. Ty budeš v tym domku vyšivač a ja budu k tobě chodivač. Pročpak by si ku mně chodival, dy sem ja chudobna a ty pan. Po čem’s mě, ma mila, poznala, že si mě ty panem nazvala? Po tvojim koničku po branym a po sedelečku červenym.

Sušil 0564 | Jede Janiček na branym koňu (14%)
Jede Janiček na branym koňu po zelenej, po travě a rozpuscil un zlate perečka koničkovi po hlavě. Něni mi lito zlatych pereček, že jsem jich rozpuscil, ale je mně lito švarne dzěvuchy, že jsem ji opuscil. Choď by mi včilej muzika hrala, trubači trubili, ach, to by mi to moje srdečko něrozveselili.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (4%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Sušil 0182 | Od pondělí na úterý (3%)
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.

Sušil 0316 | Stála svadba stála (3%)
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.

Erben 3/012 | Když jsem já pod okny stál (3%)
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.