Erben 2/262 | Byla-tě cestička

60 words

Erben 2/262 | Byla-tě cestička (100%)
Byla-tě cestička šlapaná, šla tudy Anička, plakala. Šel tady Jeniček, vejsksl si; dohonil svou milou, stejskal si. „Což pak si, můj milej, stejskáte? zdaliž vy mou lásku neznáte? Přijité k nám, můj milej, v neděli, já vám dám věneček zelený.“ Jeniček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že jest ji Jeníček oklamal. Od Lipoltic stezka šlapaná atd.

Sušil 1042 | Vyletěl holoubek ze zlata (63%)
Vyletěl holoubek ze zlata, letěl až k Novákům na vrata. My sme ho počali chytati, zlaté péřičko trhati. Vyšla panimama: Nechte ho, a to je synečka našeho. Byla je stežčička šlapaná, šla po ní panenka, plakala. Šel za ní syneček, vejskal si, dohonil panenku, stejskal si. Copak si, synečku, stejskáte, snad vy mě v zármutku necháte?1) Přiďte k nám, synečku, v neděli, já vám dám věneček zelený.2) Syneček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že mě můj syneček oklamal.3)

Sušil 0181 | A v pondělí po neděli (16%)
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.

Erben 7/056 | Byla-tě studánka stavěná (16%)
Byla-tě studánka stavěná, kalichem roubená, přebývala tam panna Maria. Co’s, panno Maria, tak smutná? „Kterak nemám smutná býti? měla jsem syna jednoho, přišli Židé, vzali mně ho; tak ho vzali, na kříž dali, hřebami ho proráželi.“ Šel pán Kristus do zahrady, naklonil své svaté hlavy na trávu zelenou, na rosu studenou. Jděte tam k mladému, pravte tam starému, jaké jsou věnce trnový dány do hlavy Kristovy. Kdo tu modlitbu říkat bude, dvanáct dní odpustků míti bude; tři dušičky vysvobodí z muk očistcových: jednu otcovu, druhou matčinu a třetí svou, do království nebeského budou mít cestu otevřenou. Pane Ježíši Kriste! Synáčka boží! ty neseš dřevo kříže, na kterém máš umřití, svou předrahou krev vylili! Šel - tě tady svatý Petr, svatý Jan, kteří želeli jeho ran. O pane Ježíši Kriste! smiluj se nade mnou; stůj mi v hlavách, panna Maria v nohách, andělíčkové po stranách, svatý Benedikt nade mnou, aby neměl ďábel moci nade mnou. Milostivý Bůh Otec † Syn † a Duch svatý † Amen.

Erben 2/441 | Když jsem já šel k Táboru (10%)
Když jsem já šel k Táboru, dohonil jsem Barboru: Pojď, Baruško! pojď se mnou, ať mám cestu veselou. „Nežli bych já s tebou šla, radši bych dnes nedošla: jdi si, jdi si, jdi si sám, o vojáka já nedbám!“

Erben 5/350 | Ten Sebranský kostelíček (6%)
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.

Bartoš 1901 / 0821 | Na Vľčnovskéj veži (6%)
Na Vľčnovskéj veži złatá baňa ľeží, na ní je kohútek, má páové péří. Na Vľčnovskéj veži, złatá baňa ľeží, odpros sa, Marýnko, otcovi, mateři. Odpros sa jím, odpros, kľekni na koľena: Pro Boha vás prosím, neopúščajte ňa. Už ňa upustiľi přáteľé najbľižší, neopúščaj ty ňa, můj Kriste Ježíši. Už ňa opustiła, cełá má rodina, neopúščaj ty ňa, Panenko Maria. Dajte nám ju, dajte, vy její maměnko, dajte nám ju, dajte, sivá hołuběnko. Dajte nám ju, dajte, vy její tatíčku, dajte nám ju, dajte, sivý hołubíčku. Nedáme, nedáme, dyž my vás neznáme, až my sa někoho na vás pozeptáme. A co to pravíte, že vy nás neznáte, dyž vy nás od rána s boľesti čekáte. Dyby zme vás byľi s boľesti čekaľi, my by zme před vama dveří nezavřeľi. Otevři, Mařenko, maľované dveři, vynes ten víneček na bíłém taľéři. Vystup si, Mařenko, vystup na łavěnku, pohľédni po ľuďoch, máš-ľi tu maměnku. Vystup si, Mařenko, vystup na stołeček, pohľédni po ľuďoch sú-ľi tu tatíček. Zeber si, Mařenko, svoje majetnosti, co sis najednała od svéj maľučkosti. Ženichu nedbałý, nestoj za dveřami, poď do izby rači, nevěsta se mračí. Všecko sem zebrała, nic sem nenechala, enom ten kľíneček, co viséł víneček.

Bartoš 1901 / 1311 | Rosička na trávu sedá (6%)
Rosička na trávu sedá, syneček konická hľedá. Nehľedaj, synečku, koňa, šak ho máš v maštáľce doma. Ej strakaté, vołečky, co vy sa ohľédáte na moju gaľánečku, ej šak vy ju neznáte.

Bartoš 1901 / 1216 | Copak mne neznáte (6%)
Copak mne neznáte v tom plavým kabátě?; dyť so já myslivec, císařské mládenec.

Bartoš 1901 / 0095 | Boła tam cescička (5%)
Boła tam cescička, ľecě*) [: šľapaná, :] išła ňú dzěvečka, ľecě [: płakała. :] Išeł ňú Janíčko, ľecě, [: vízdał si, :] na švárnú dzěvčinu ľecě, [: vołał si. :] A co vy, Janíčko, na mňa [: vołácě, :] a šak já dobre vím vy ma [: něznácě. :] A já cja, Aničko, ľecě [: dobre znám, :] dá-ji Pambôh večer, lecě [: pôjdzěm k vám. :] Jaké boły cesty, ľecě [: šľapané :] také tvé, Janoško, srce [: fałešné. :]

Erben 2/337 | Pověz ty mi má panenko (5%)
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.