Erben 2/441 | Když jsem já šel k Táboru

39 words

Erben 2/441 | Když jsem já šel k Táboru (100%)
Když jsem já šel k Táboru, dohonil jsem Barboru: Pojď, Baruško! pojď se mnou, ať mám cestu veselou. „Nežli bych já s tebou šla, radši bych dnes nedošla: jdi si, jdi si, jdi si sám, o vojáka já nedbám!“

Erben 2/349 | Jedna je cestička k Táboru (40%)
Jedna je cestička k Táboru, druhá je od Tábora: já tam tou cestičkou nepudu, já bych tam zabloudila. Já tam tou cestičkou nepudu, já bych tam zabloudila: pase tam můj milej koníčky, já bych ho zarmoutila.

Erben 2/262 | Byla-tě cestička (27%)
Byla-tě cestička šlapaná, šla tudy Anička, plakala. Šel tady Jeniček, vejsksl si; dohonil svou milou, stejskal si. „Což pak si, můj milej, stejskáte? zdaliž vy mou lásku neznáte? Přijité k nám, můj milej, v neděli, já vám dám věneček zelený.“ Jeniček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že jest ji Jeníček oklamal. Od Lipoltic stezka šlapaná atd.

Sušil 1042 | Vyletěl holoubek ze zlata (26%)
Vyletěl holoubek ze zlata, letěl až k Novákům na vrata. My sme ho počali chytati, zlaté péřičko trhati. Vyšla panimama: Nechte ho, a to je synečka našeho. Byla je stežčička šlapaná, šla po ní panenka, plakala. Šel za ní syneček, vejskal si, dohonil panenku, stejskal si. Copak si, synečku, stejskáte, snad vy mě v zármutku necháte?1) Přiďte k nám, synečku, v neděli, já vám dám věneček zelený.2) Syneček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že mě můj syneček oklamal.3)

Erben 5/119 | My jsme hoši my jsme hoši (20%)
My jsme hoši, my jsme hoši, my jsme hoši svobodní: my můžeme vandrovati třeba do cizích zemi. A vy bratří kamarádi! můj pinkl mně spakujte, potom s veselou muzikou kousek mě vyprovoďte. Už je pinkl spakovaný, na stolečku tam leží: vynes mi ho, má panenko, vynes mi ho ze dveří. Pinkl vzala, ven vynesla, žalostně zaplakala: „Kýž jsem tě, můj nejmilejši, byla radš nepoznala!“ Bylo lásky, bylo lásky čtyry fůry formansky: už jí není a nebude za náprstek krejčovský. Ten náprstek je bezedný, láska z něho vyběhla: nemysli si, má panenko, že ty budeš má žena.

Erben 3/006 | Žni můj srpečku (20%)
Žni, můj srpečku zlatičký, nažni koníčkům travičky: koníčky bílé až na dvě míle šlapaly s milým chodníčky. Žni, můj srpečku, k posledou, však zej tra už mě odvezou: koníčky bílé až na dvě míle s veselou svatbou pojedou.

Erben 3/170 | Vímť já ptáčka jednoho (20%)
Vímť já ptáčka jednoho, dudek se jmenuje, který se oženit chce: sojku brát si bude. Na tu svatbu veselou bylo moc pozvaných, to z rozličného ptactva, jak velkých, tak malých. Zlatohlavý strnádek ten jest byl za družbu, a radostný skřivánek zval hosty na svatbu. Křepelka za družičku, ta jest věnce vila, pannu sojku nevěstu na oddavky vedla. Krkavec je oddával, jestřáb za svědka stál, že nejsou žádny přátelé, všem se zakazoval. Havran byl za kuchaře, ten jim oběd strojil: však ho všickni poznají, kterak se začernil. Slavík dělal muziku, když po jídle bylo, a tak, co hostu bylo, všecko tancovalo. Unavila se sojka, spat se odebrala, kdežto švitorná straka postel jí vystlala. Svatba se dokonala, písničku zavírám, na které já taky byl a na ni se díval. Stala se roku toho, a podnes se stává: když dudek k sojce přijde, svatba je hotová.

Erben 7/001 | Vandrovali hudci (13%)
Vandrovali hudci, dva pěkní mládenci. Řek' jeden druhému, bratr bratru svému: „Slyšíš, milý bratře! vímť já dřevo krásné. Dřevo javorové, na housličky dobré. Pojďme, je utněme, houslí nadělejme. Houslí mně a tobě, ať zahrajem sobě.“ Když ponejprv ťali, dřevo zavzdychalo. Když podruhé ťali, krev se vy prýštila. Když potřeli fali, dřevo promluvilo: „Nesekejte, hudci, vy pěkní mládenci! Však já nejsem dřevo, jsem já krev a tělo. Jsem pěkná děvečka tu z toho městečka. Matka mě zaklela, když jsem vodu brala. Když jsem vodu brala, s milým si postála: Abych zdřevěněla a javorem byla. Javorem vysokým s tím listem širokým. Jděte, hudci, jděte, mé matce zahrejte. Zahřejte u dveří o té její dceři.“ Hudci počnou hráli, matička plakati. „Nehřejte mi, hudci, vy pěkní mládenci! Nic vy mi nehřejte, v srdce nebodejte. Dosti já hoře mám, 1) když dcery své nemám. Přenešťastná máti, co klne své děti!“ 1) Mám já dosti hoře po dceři Barboře.

Sušil 0310 | Seděl jeden vězeň (13%)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.

Sušil 0283 | Oženil sa Vichtorýnek (13%)
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.

Bartoš 1901 / 0033 | Posłechněte máło (13%)
Posłechněte máło, co sa v pravdě stało; to s jednu ceruškú, Hudcovú Babuškú. Dyž słunečko miło měło zapadati, ubohé děvčátko bľížilo sa smrti. Dyž vyšła z Miłotic, k třetímu mostečku ten zlosyn ju popad za pravú ručičku. Bože můj, Bože můj! Co pak se to stało! Nemám tu žádného, jen tebe samého. Tatíčku, mamičko, otvírajte bránu, vezú vám Barborku cełú połámanú. Tatíček, mamička, jak ju uviděľi, z jejích modrých oček krév jí utíraľi. Na koho's, Barborko, na koho’s vołała, dyž ťa ta tyranská ruka mordovała? Byla bych vołała, na svého tatíčka, aľe sem nemohła promłúvit słovečka. Byla bych vołała, na svoju mamičku, ale sem nemohła otevřít hubičku. Tatíčku, mamičko, ostávajte s Bohem, za vaše chování pěkně vám děkujem. Za vaše chování, nohy ruce ľíbám; za vašu upřimnosť zapłať vám Pambů sám. Ostatní rodino, ostávajte s Bohem, za vašu uctivosť pěkně vám děkujem. Moje kamarádky, ostávajte s Bohem, nasaďte na můj hrob rozmarýnu kořeň. Rozmarýnu kořen, ľistí uzučkého, by ně pěkně voněł až do dňa súdného. Na Miłockém poľi růžička červená, ľeží tam Barborka krv'ú obarvená.