Sušil 1042 | Vyletěl holoubek ze zlata

82 words

Sušil 1042 | Vyletěl holoubek ze zlata (100%)
Vyletěl holoubek ze zlata, letěl až k Novákům na vrata. My sme ho počali chytati, zlaté péřičko trhati. Vyšla panimama: Nechte ho, a to je synečka našeho. Byla je stežčička šlapaná, šla po ní panenka, plakala. Šel za ní syneček, vejskal si, dohonil panenku, stejskal si. Copak si, synečku, stejskáte, snad vy mě v zármutku necháte?1) Přiďte k nám, synečku, v neděli, já vám dám věneček zelený.2) Syneček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že mě můj syneček oklamal.3)

Erben 2/262 | Byla-tě cestička (78%)
Byla-tě cestička šlapaná, šla tudy Anička, plakala. Šel tady Jeniček, vejsksl si; dohonil svou milou, stejskal si. „Což pak si, můj milej, stejskáte? zdaliž vy mou lásku neznáte? Přijité k nám, můj milej, v neděli, já vám dám věneček zelený.“ Jeniček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že jest ji Jeníček oklamal. Od Lipoltic stezka šlapaná atd.

Erben 2/441 | Když jsem já šel k Táboru (13%)
Když jsem já šel k Táboru, dohonil jsem Barboru: Pojď, Baruško! pojď se mnou, ať mám cestu veselou. „Nežli bych já s tebou šla, radši bych dnes nedošla: jdi si, jdi si, jdi si sám, o vojáka já nedbám!“

Sušil 0181 | A v pondělí po neděli (10%)
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.

Černík 1908 / 247 | Keď já pójdzem (10%)
Keď já pójdzem smutný na tu vojnu, kemu já zaněchám svoju milú? Kemu bych ju něchal, kamarádu svému, zaky sa navrácím z vojny domu. Já sa něnavrácím, já som mladý, něbudze mňa plakac ani žjadný, něbudze mňa plakac ani otec, matka, leš mňa budú plakac tri dzievčátka. Jedna budze plakac, byl som jéj brat, druhá budze plakac, mal som ju brac, trecí budze plakac, ej, ta veru mosí, lebo ta ode mňa prscien nosí. Přišla mi karetka narukovac, dal som si muzigu došikovac, kamarádi moji, zahrajce mi k vóli, zahrajce mi čardáš do téj vojny. A keď mi počali ten čardáš hrác, začaly mi suzy z očú padac, kamarádi moji, budzte tací dobrí a hybajce za mňa do téj vojny. My ci to, kamarád, něspravíme, lebo my bojovac němosíme, keď si prisahaný, len sa ber do vojny, keď si císarovi zapotrebný. Prišla mi karetka k rukovanie, moja milá, čas je k rozejdenie, s Bohom tu ostávaj, dobre sa tu mávaj a na mňa smutného nězabývaj. Rozmarýn zelený jako tráva, už mňa ten šohajko zaněchává, zaněchaj, zaněchaj, ale plakac budzeš, ode mňa vernější nedostaneš.

Bartoš 1901 / 1032 | A vy sedľáci (10%)
A vy sedľáci, vy ste ľajdáci, vy ste ti nájhorší; uvaľujete na chałupníky veľké kontribucí. Šest grošů z krávy, aj kopu słámy, půł kopy z teľete, a toraľ z husy, to býti musí pět grošů z prasete. Pudmístr praví, že on to spraví, že sa to mosí dat; že dyby měľi, ti chaľupníci, své ženy poprodat. Ti chałupníci, jako słavíci, počaľi sa ím smát; že oni mosá na seľské chľasty své ženy poprodat.

Sušil 1139 | Tulali se mladenci (9%)
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.

Sušil 1598 | Stojí hruška v širém poli (8%)
[: Stojí hruška v širém poli, :] v širém poli. Pod tou hruškou Dunaj běží. V tom Dunaji troje ryby. Kdo ty ryby lovit bude? Lovil on je jen Jozef sám. Maruška mu nadháněla. Vylovil si rybu štiku. Přineslu ji před svou matku. Hádej, matko, co v tej rybě? V tej rybě je zlatý prsten, v tom prsteně drahej kamen. Skroz ten prsten tráva roste. Po tej trávě pávi chodí. Kdo ty pávy pásti bude? Páslu on je jen Jozef sám. Maruška mu nadháněla. A ty nedej do pšeničky! A já nedám do pohanky. Spolu pásli, spolu hráli. Aj jsou všechno proso spásli. A ty budeš louky sícti. A já budu věnce víti. Věnce vila skroz modrej květ. Že je Jozef Nováků zet.

Erben 2/337 | Pověz ty mi má panenko (6%)
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.

Černík 1908 / 125 | Povedz ty mi (6%)
Povedz ty mi, moja milá, povedz ty mi uprimně, hdo k vám chodzí, hdo tebja miluje, hdo miluje mimo mně. Včil k nám žjaden něchodzievá, nění cesta slapaná, a čo's ty ňu veru chodzievával, ta je dávno zarostlá. Zarostlá je rozmarýnkom, pekným, drobným zacelem, a to šetko na to znamenánie, že my svoji něbudzem. Keď něbudzem, něch něbudzem, aspoň som bol uprimný, něbudzem sa Boha obávaci, že som býval falešný. Ty, falešná falešnica, falešné ty oči máš, včera si sa se mňú schovárala, dněska už mňa něpoznáš.

Erben 2/424 | Slunéčko zachází (6%)
Slunéčko zachází, potěšení moje, slunéčko zachází už za horu: o tom já dobře vím, a v tom se nemejlím, že tě, má panenko, nedostanu. Stezička šlapaná lesíčkem nahoru, stezička šlapaná, má milá, k vám: kdybych to byl věděl, že svoji nebudem, byl bych já stezičku šlapal jinam. Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná, přeškoda, má milá, že’s tak hrdá; myslíš si o sobě, že není nad tebe: však ona tě zmejlí naděje tvá!