Galko 1/397 | Ej, hora, hora, zelená hora

54 words

Galko 1/397 | Ej, hora, hora, zelená hora (100%)
Ej, hora, hora, zelená hora, tam z tej horenkv kdosi ma volá. Ej, volá, volá Anička moja: pod k nám, šuhajko, sama som doma. Ej, doma, doma u mej mamičky, pod k nám, šuhajko, napást koníčky. Nemôžem, milá, dneská k vám prínsti, mosím si doma kone napásti. Koníčky napást, trávičky nažat; neni vec možná všecko vykonat.

Bartoš 1901 / 0385 | Horenka hora zeľená hora (56%)
Horenka hora, zeľená hora [ :chtosi ma do téj horenky vołá. :] Vołá ma, vołá miľenka moja, [: pod sem, šohajku, sama som doma. :] Sama som doma u svéj mamyčky, [: nenje my možno napást konýčky. :] Konýčky napást, úhory zorat, [: nenje my možno šetko vykonat. :]

Bartoš 1901 / 0384 | Ej hora hora (30%)
Ej hora, hora, zeľená hora, [: a z téj horičky, dosi ňa vołá.:] Ej vołá, vołá, gaľanka moja: [: Poď sem, šohajku, sem sama doma.:] A já nepůjdem, néni ně možná, [: mosím napásti, do rána koňa. :] Koňa napásti, dřevo odvésti; [: už ťa, ma miłá, už ťa mám dosti.:]

Sušil 0346 | Šlo děvče na travu (14%)
[: Šlo děvče na travu :] [: na lučku zelenu. :] Němohlo ji nažať pro rosu studenu. Po lučce chodilo, žalostně plakalo. Nadešlo tam šipek, na tym šipku kvitek. Kvitku, mily kvitku, ja tebe utrhnu. Nětrhaj mne v zimě, moja krasa zhyně. Nětrhaj mne v letě, dy slunečko peče. 1) Utrhni mne z jara, moja krasa stala.

Bartoš 1901 / 0973 | Nevím si já rady (14%)
Nevím si já rady, jak mám nažat trávy, sŕpek nový, połámaný, dože ně ho zpraví? Mám bratra kovára, půjdem k němu z rána, on ně zpraví sŕpek nový, a já budem ráda. A vy pani matko, držte céru hładko, od neděľe do neděľe, jak červené jabko. To sú chłapci rádi, dyž sa dívča hładí*, ešče vrchu nedoroste, už ho majú rádi.

Sušil 0705 | Jatelinko drobná (14%)
Jatelinko drobná, cos tak odrobněla? Nemožu ťa nažat z rána do večera. Už sem ťa nažala; do čeho ťa svážu? Švárný šohajíčku, po kom na ťa zkážu? A zkážu já, zkážu po malém poslíčku: Daj ti Bůh dobrú noc, můj milý synečku. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne na věčnosť, až tebe, synečku, pomine falešnosť. Falešný galáne, nechoď mně na oči, nech sa mé srdenko za tebú netočí.

Sušil 0087 | Svaty Juři po horach chodival (2%)
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.

Erben 3/022 | Náš kohoutek kokrhá kokrhá (2%)
Náš kohoutek kokrhá, kokrhá, bude brzo ráno: můj Jeniček zpomíná, zpomíná na mě, panímámo! kýž je možná tobě, potěšeni moje, hubičku dáti! Panímámo vstávejte, vstávejte, pantáta vás volá; snídaníčko chystejte, chystejte, bude u nás svatba: já se bodu vdávat, musím brzo vstávat ráno, raníčko. Můj Jeníček jede k nám, jede k nám, tamhle od háječku; věru, já ho dobře znám, dobře znám, po vraném koníčku: jenom pospěš hodně, potěšení moje, ráda tě vidím. Ráda tomu, ráda jsem, ráda jsem, srdce ve mně skáče; můj oumysl potěšen, potěšen, pro tebe, můj chlapče: nebudu se bávat, žebych měla spávat sama jediná.

Sušil 0245 | Když syneček na vojnu vzal (2%)
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.

Sušil 1632 | Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka (2%)
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.

Erben 2/131 | V háječku v dolině (2%)
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!