Erben 2/367 | Na našem dvoře

43 words

Erben 2/367 | Na našem dvoře (100%)
Na našem dvoře veliká louže, do pásu: že je ztratila ta moje milá svou krásu. Vyprosila si na panímámě svobodu: že bude chodit do tej studánky pro vodu. A v tej studánce voda studená jako led: že jsou někery děvčátka hodny na pohled!

Bartoš 1901 / 1088 | Brněnské zahradník polámal komorník (51%)
Brněnské zahradník, polámal komorník, zesílá, zesílá ten.* Mám neco, mám neco, mám, nepovím, nepovím vám. Na krku gurale a v truhli tolare, tule já, tule já mám. Ješče sem obešel kole Merkovany, ješče výš, ješče sem neviděl takové děvčice jako dnes. Ona se točí, má černy oči, v hospodě. Dej mi ji Bože, dostat na stranu, do síně. Vyprosila si na panímámě svobodu, muže-li jíti do jezírečka pro vodu. A v tem jezírečku, studená voděnka jako led, že má panenka, sladká huběnka, jako med. Pásla husičky pode mlýnem, umývala se černobýlem. Umé se, milá, ať seš bílá, abes se chlapcům zalíbila. Mé srdečko, jak kameň, ono hoří plameněm, poď mě, milá, poď pomůct, ať nehoří celé deň. Než bych já ho hasila, radši bych přiložila, aby tá falešná láska na popel zhořela. Ani se mně nedotýké, ani se mně netýké. Jesli nám panímáma dovolí, dáme si huběnky po vůli. Žala trávu na strnisku, na tem panském ječmenisku. jak trávy nažala, na milého volala: Poď, milé, poď, pomuž, nažala sem trávy už. 1. Vila věnec, vila nové, zelené rozmarinové, cos děvečko myslela, žes ten věneček vila? 2. Myslela sem sama sobě, že se nedostanu k tobě, myslela sem a myslím, že tě opustit musím. 3. Než bych já tě opustila, radš bych do vody skočila, do voděnky nejhlubší, tam mně žádné nespatří.

Erben 3/131 | Líto je mně líto (22%)
Líto je mně, líto ach té naší louže, že jsem se dostala z rozkoše do nouze. Kde chleba nemají, nikdy ho nepečou; že jsem se já stala bezděčnou nevěstou!

Erben 4/079 | Hejdumdá! hejdumdál (22%)
Hejdumdá! hejdumdál však nás pán Bůh nezandá: zandá-li nás do bláta, on nás zase vydrápá; hejdumdál hejdumdá! však nás pán Bůh nezandá. Hejdumdá! hejdumdá! však nás pán Bůh nezandá: zandá-li nás do louže, on nám zase pomůže; hejdumdá! hejdamdá! však nás pán Bůh nezandá.

Sušil 0499 | Vyptala sem si (19%)
Vyptala sem si od svej maměnky svobodu, abych chodila do studenečky pro vodu. A v tej studence chladná voděnka jako led, nemožu na tě, mé zlaté dítě, zapomnět.

Bartoš 1901 / 0217 | Ten kónický zámek (13%)
Ten kónický zámek [: pěkně vysoký. :] Letěly tam přes ňé [: husy divoký. :] To nebyly husy, [: byly ptáčátka, ] Že só v Ořechovým [: hezký děvčátka.:] Ale nésó všecke, [: jenom nekerý, :] Kerý nosívajó [: šátke červený.:]

Erben 2/624 | Jetelka jetelka (13%)
Jetelka, jetelka, tráva zelená: Pušpersky mládence pejcha přemáhá; ale ne všecky, jenom někery: kdybych chtěla mluvit, vím dobře kery. A ten Adamojic, to je hned jeden: on si dal lemovat klobuk papírem; klobuk papírem, stříbrný přezky: – dyt já tě, ty blázne, dyť já té nechci!

Bartoš 1901 / 1266 | V Líšni děvčátka nekerý (13%)
V Líšni děvčátka nekerý navařile žencům knedlí, navařile jich bez soli, ženci jim jich jest nechceli.

Erben 5/254 | Není zelí jako zelí (13%)
Není zelí jako zelí: někery je zeličko; někery je nemaštěny, někery jen maličko.

Sušil 0112 | Ach člověče hříšný poslyš mé zpívání (11%)
Ach, člověče hříšný, poslyš mé zpívání, pohleď a rozvažuj Ježíšovy rány! Náš milý Spasitel hned od narození, věrně jest pracoval pro naše spasení. Tak nás milý Ježíš, tak nás zamiloval, že své drahé tělo pro nás nelitoval. Dal se od katanů ukrutně trýzniti, dal pro nás své tělo na kříži probiti. O, člověče hříšný, to často rozjímej, pro Christovu lásku hříchům výhost dávej. Takého nenajdeš sobě upřimného, jakého spatřuješ Spasitele svého. O, Christe Ježíši, uděl mně milosti, abych jenom v tobě nacházel radosti.

Sušil 0242 | Když sa Janko do vojny (11%)
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.