Sušil 0341 | Osiřelo dítě

88 words

Sušil 0341 | Osiřelo dítě (100%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Přišlo do rozumu, ptalo se na mamu. Tvá matka umřela, dnes rok pohřeb měla. Můj zlatý tatíčku, ukažte stežčičku. Jdi tam tó stežčičkó, svítí tam slunýčko matce na srdéčko. Děvče hned běželo, matce na hrob padlo. Má matičko, vstaňte, chlebička mně dejte. Běž, dceruško, domů, máš tam jinó mamu. Což je po té mamě, dyž ona mně bije. Dyž mně chleba dává, zlým mě odevzdává. Má mamičko, vstaňte, hlavičku mně češte. Běž, ty dítě, domů, máš tam jinó mamu a t. d.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (57%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Sušil 2214 | Ščestí zdraví pokoj svátý (18%)
Ščestí, zdraví, pokoj svátý vinšujeme vám, napřed pánům hospodářům a potom dítkám. Z daleka se vedeme, novinu vám neseme, co se stalo, přihodilo v městě Betlémě. Narodilo se tam dítě, leží na seně, narodil se tam spasitel, posílá mě k vám, udělte mu koledničku a já mu ji dám. Chlebička nechce bráti, nakrmila ho máti; pár dukátů na žemličku máte poslati. Ach, prosím vás, odbyte mě, já nemám kdy stát, já musím jít do Betléma dítě kolíbat. To dítě jest pán velký, šak on vám to zaplatí, budete se radovati v nebi na věky.

Sušil 1003 | Vletěla husička (18%)
Vletěla husička do našeho dvora,1) [: pověz mi, děvečko, :] ešli bys mne chtěla. Ja by tebe chtěla, nědaju mi naši, že se tva rodina vysoko vynaši. Vysoko vynaši, zhůru sobě vedě, a ja sem děvečka chudobna pro tebe.2) Tatičku, tatičku, moc-li matě žita? Ja se vam oženim dněska lebo zitra. Ožeň se, synečku, choť ja žita němam, ale ti ja přece svadbeňku udělam. Z žitečka jareho, z chlebička režneho, aby si něšidil děvčaťa švarneho.

Sušil 1549 | Daleko široko (17%)
Daleko široko to ptáča letělo, co v nedělu večer podle mňa sedělo. Podle mňa sedělo, podle mňa samúnkej, ptalo si ode mňa voděnky studenej.

Sušil 0203 | Nad Kostelcem je černý les (13%)
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (9%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Sušil 0337 | Šla sirotka hledať (8%)
Šla sirotka hledať svoji mamuličky, mily, mocny Bože, svoji mamuličky. Potkal ju stařeček, stařeček přestary, mily, mocny Bože, stařeček přestarý. Kaj iděš, děvečko, mila sirotečko? Mily, mocny Bože a t. d. Ach, ja idu hledať svoji mamuličky. Tva mamička leži u tych velkych dveři. Ulom si pruteček, klupni na hrobeček. Oj, hdo mi to klupe po mojim hrobečku? To ja sem, macičko, ja, vaše diťatko. Vemtě mne tam k sobě do tej černej země. Co bys tu dělala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, růženěc řikala. Co bys tu jidala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, piseček sbirala. Co bys tu pijala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, rosičku sbirala. Di, děvča, do domu, maš tam mladu mamu. Co je po mladosti, dy něni lutosti. Jak do domu přišla, matka ju popadla, třikrat zatočila, za pec ju hodila. Tatik šel z kostela, všeci ho vitali, enem Anička ni. Všeci mne vitatě, kaj Aničku matě? A Anička leži za pecem v kutečku. Přišli dva anděle, vzali ju pod křidla; vyletěli nizko, vzletěli vysoko. Přišli dva ďablove, popadli macochu; vyletěli nizko, sletěli hlyboko.

Sušil 0144 | Na stokrát buď pozdravená (8%)
Na stokrát buď pozdravená, na tisíckrát pochválená, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko. Z východních jsi krajin vyšla, do Moravy si k nám přišla, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko! Svatý Cyril z Boží rady postaviti tě dal tady, o, Maria, a t. d. Na tisíc let již jest tomu, co přebýváš v tomto domu, o, Maria, a t d. Korunu neseš na hlavě, činíš zázraky v Moravě. O, Maria, a t. d. Vědí to, co byli chromí, hluší, němí, nevidomí. O, Maria, a t. d. Turek pohan sem přitáhl, po tvém sídle ruku vztáhl. O, Maria, a t. d. Padnul slepý u oltáře, oslepila ho tvá záře. O, Maria, a t. d. Hájila jsi svého místa, Morava hned byla jistá. O, Maria, a t. d. Horlivě nás se ujímej, Krista Pána za nás vzývej, o, Maria, a t. d. Nedopouštěj na nás pádu, chraň od moru, vojny, hladu, o, Maria, a t. d. Nejvíc pros Boha, žádáme, ať ho hříchem nehněváme, o, Maria, a t. d. Při poslední pak nás době do nebe zavolej k sobě, o, Maria, a t. d.

Erben 4/056 | Těžko trpět žízeň (8%)
Těžko trpět žízeň,. bratří rozmilí! pivíčko dobry je, svlažuje žíly, jak je máme, tu zpíváme: Nepudeme domů až ráno, až bude ustláno; nepudeme domů až ráno, až bude den. Mázíček za mázem líbezně chutná, každej se napije, je jako putna, sklenci zdvihá, pěkně zpívá: Nepudeme domů atd. Ženuška přiběhne: „Muži, pojď domů!“ Šenkýř ji uvítá, vede ji k stolu: „Pije jen máz pan manžel váš!“ Nepudeme domů atd. Žena počne zpívat píseň bez noty: „Propiješ naposled kabát, kalhoty! prach nic nedbáš, jenom zpíváš: Nepudeme domů atd. Pivíčko pěkně se pění v sklenici; každej má rozumu plnou čepici: sláva sládku, též i mládku! Nepudeme domů atd.

Erben 3/061 | Koupala se má panenka (8%)
Koupala se má panenka v vodě studený, přijel je k ní mládeneček[46] na vraném koni. A co děláš, má panenko, v vodě studený? „Čepce šiju, věnce viju[47] z růže červený.“ Komu pak dáš, má panenko, věnce zeleny? „Jeden tobě, druhý sobě, třetí družbovi.“ Proč jsi mi ho dřív nedála, když jsem chodil k vám? „Když jsem rozumu neměla, který nynčko mám.“ Zadrž ty mi, má panenko, koně vranýho, a já sobě půjdu nažit 3) ovsa zralýho. „Jak živa jsem nedržela koně vranýho: radši půjdu sama nažit – ovsa zralýho!“ 3) až mu nažnu, mé srdéčko, ovsa zralýho. Co jsem živa, můj nejmilejší! koně se bojím: tobě ho předce, mé srdéčko, směle podržím!