Sušil 1370 | Ta komenská veža

65 words

Sušil 1370 | Ta komenská veža (100%)
Ta komenská veža pěkně malovaná, tam sú má maměnka pod ňú pochovaná. Tam sú oni, tam sú nedaleko dveří, na nich mi vyrostel rozmarýn zelený. A já tady půjdu a já ho utrhnu a já svú mamičku ešče voňat budu. Staňte mně, mamičko, staňte vy mně hore, urobte pořádek v tom sirotském domě. Dcero moja milá, já hore nestanu, já za tvoju křivdu nikdá nezastanu.

Sušil 1346 | Vanoce vanoce (29%)
Vanoce, vanoce, skoro-li budětě? Ubohe siroty, kaj se podějetě? Co maju rodiče, to půjdu do domu, a ja sirotečka ze služby na službu.1) Ja němam tatička a němam matičky, ja němam bratřička a němam sestřičky. Ach, Bože, rozbože, kaj su můj tatiček? Už na nich narostl zeleny trávniček. Zeleny travniček, bily krvavniček, už mi věc něstanu rozmily tatiček. Ach, Bože, rozbože, kaj su ma mamička! Už na nich narůstla zelena travička. Zelena travička, bila lelujička, už mi věc něstanu rozmila mamička.2) Dyby ja věděla, že jich z hrobu zvihnu, nosila bych hlinu od Těšina k Vidňu.3) Ale ja dobře vim, že už jich nězvihnu, že jejich hlavěnky nikda něuhlidnu. Dy ja si zpomenu na svoju mamičku, jak by mi rozpalil pod srdečkem svičku. Vyjda na zahradu, chytila se pnička: Ach, Bože, rozbože, už němam tatička. Vyjda na zahradu, chytila se přičky: Ach, Bože, rozbože, už němam matičky. Vyjda na zahradu, chytila se plota: Ach, kaj se poděju, ubohá sirota!

Sušil 1350 | Komu je horši na světě (28%)
[: Komu je horši na světě :] jak tej ubohej sirotě. Co svych rodiči němaju a po světě se tulaju. Ach, každy laje a bije a žaden něpolituje. Ach, polituj mne sam, Bože, dy můj tatiček němože.1) Už můj tatiček tvrdo spi, moja mamička něslyši. Ach, můj tatičku, stavajtě, požehnani mi davajtě. Ach, dajtě mi ho s ručičku, můj roztomily tatičku. Ach, můj tatiček něstava, požehnani mi nědava, A sam Pan Bůh je vysoko a můj tatiček hlyboko. Moje ďiťatko, něvolaj, a mi těžkosti nedělaj. Bo ja už věcej něstanu, ležim tu pod tverdu zemu. Sem od tebe daleko, ležim ve hrobě hlyboko. Ležim blizko kostela, něslyšim ja zvoněňa. Ani ptačka zpivati, ene tvůj hlas nařikati.

Sušil 1345 | Když ja si zpomenu (21%)
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!

Sušil 1348 | Ten stražovský zámek (21%)
Ten stražovský zámek mezi kaštanama, darebný pořádek mezi sirotkama. Dyž vánoce přindú, sirotci se zendú, ubozí sirotci závdanky skládajú. Jedna groš, druhá dva, třetí půl tolara, rychtářova dcera sama tolar dala. Sama tolar dala, aby se vydala, aby se vydala do svatého Jána. Do svatého Jána, do svaté Trojice, aby nechodila přes pole k muzice.

Sušil 2338 | Ej měla máti měla dceru (20%)
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.

Erben 4/052 | Kdyby nebylo (20%)
Kdyby nebylo pana starého, tak by nebylo piva dobrého: ale náš pan sládek drží na pořádek, za to chvalme ho. Jen kdyby ženy neškaredily, když na pivo jdem, se nevadily, tak by žádné hádky, křiky, nepořádky nikdy nebyly. Vždyť my mlčíme, když kávu pijou, z hrnců mázových do sebe lijou: a nám k snídaníčku ňákou drobeničku ráno přinesou. Co vždy bývalo a co se patří, toho držme se, rozmilí bratří: ženám kávy šálek, mužům piva džbánek, tak se to patří!

Sušil 0372 | Vím já jeden hájiček (20%)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.

Erben 3/203 | Hodnou ženu mám (19%)
Hodnou ženu mám, nechlubím se vám: je to dobrá hospodyně, kde si smyslí, tu si sedne, to vám povídám. Studenou vodou chléb zadělává: když jí zůstane jako brus, nesmí ho dát žádnýmu kus, mně vinu dává. Že jsem jí dřiví naštípal křivý; že má k chlebu rovny býti, suků žádnejch nemá míti, z toho mne viní. Pořádek u vás ten není n nás: jeden střevíc pod lavicí, druhej v řezací stolici – to není u vás! Co vám víc povím: bílá co komín, sukni nosí k jedny straně, cíp od šátku na rameně – víc vám nepovím!

Sušil 0340 | Stojí limba stojí (19%)
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.

Sušil 0408 | V černym lese při pěknym kopečku (16%)
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.