Sušil 0926 | Pověz mi děvucho

79 words

Sušil 0926 | Pověz mi děvucho (100%)
Pověz mi, děvucho, ežli buděš moja, až moje koničky za vraty něstoja. Bo moje koničky penize koštuju, až mi podkověnek ze zlata něpsuju. Moje podkověnky ze sameho zlata, a tys je, děvucho, přece ledajaka. Ně tak ledajaka, jak se mi nělibiš, davno k jinši chodim, a ty o tym něviš. Chodim ja k děvuše, co ma černe oči, něchodim ja ve dně, ale chodim v noci. »A ty sobě mysliš, že ku tobě zkažu, take gavalery pod koleno važu.«

Sušil 1006 | Aničko dzěvečko poviz mě věrně (18%)
Aničko, dzěvečko, poviz mě věrně, ežli maš upřimne srdečko ku mně! Na řeči nic nědbaj, ene mě ty kochaj, kochaj mě! Ežli ci zbranujum rodiče tvoji, že se me bohactvi něsrovna s tvojim, sprav že mi to, Bože, že to všecko može dostać se. Budzěme se modlić k Panně Marii, jak ve dne tak v noci a v každu chvili, by ona zvolila, ta Panna Maria, dostać cě.

Sušil 0823 | Rokyta rokyta (18%)
Rokyta, rokyta, jak pěkně prokviťa! Němože syneček [: dzěvčatka upytać. :] Upyta, upyta za štyry nědzěle, musi se oblekac do tenkej košele. Do tenkej košele, do novych nohavic, a ty, ma dzěvečko, do sukennych střevic. Sukenne střevičky tolarke koštuju, ně hnedź ja, synečku, střevičky obuju. Obuju, obuju při samem kostele, že moje srdečko na cě zapomeně.

Erben 2/386 | Ty se mně má milá (18%)
Ty se mně, má milá, nic nelíbíš: zarmoucená chodíš, nic nemluvíš; nic nemluvíš, nic neříkáš: já se tebe bojím, že mne necháš. Dala mně má milá rozloučení, abych já si hledal potěšení: kde já si je hledat budu? když na té zpomenu, plakat budu.

Bartoš 1901 / 0792 | Za našima humny (18%)
Za našima humny zelená se travka, pase tam děvucha maličkého pávka. A ten pávek malý byl velmi pěštěný, potrhal děvuše fortušek červený. Ach, či ja to vina? jenom matičina, že mne netrestala, když jsem malá byla.

Sušil 0533 | Horno mi je horno (12%)
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem posedá ledakdo. Posedá, posedá, ledajaká dáma, co ona neměla jakživa galána. Jakživa galána, jakživa milého,1) a včil s ním posedá do rána bílého. Posedaj, posedaj, enem mně pokoj daj, enem sa, dcérečko, ze mňa nevysmívaj. Nebudu, nebudu, v tem Ujezdě bývat, lebo mně nedajú dobrej vody píjat.

Bartoš 1901 / 0924 | Ach Bože Rozbože (12%)
Ach Bože, Rozbože, ešče jednúc Bože, dyž sa ně ženička vydařit nemože. Vydařiła by sa, aľe ľedajaká, má byť ľedajaká nech néni nijaká.

Sušil 1369 | Na rynku v Bystřici (7%)
Na rynku v Bystřici je vysoká veža, ta moja maměnka dávno pod ňú ležá. Ležá oni, ležá nedaleko dveří, nedaleko dveří rozmarýn zelený. Černá zem, černá zem, daj ven maměnku mú, nech sa já jim ešče věrně vyžaluju. A keď já jim počnu věrně žalovati, věru ta černá zem musí zaplakati. »Má dcero rozmilá, co si ty vymýšláš, když mi v černé zemi odpočinku nedáš?« Má milá maměnko, jak bych vám ho dala, když sem vašej lásky ani nepoznala. Přindite, maměnko, budu sa vydávat, přindite, maměnko, věnec odevzdávat. Neskoro, maměnko, neskoro idete, už mého věnečka už neuvidíte. Vážú mi ho, vážú na štyry uzličky, co ho nerozvážú ty vaše ručičky. Vážú mi ho, vážú na jeden veliký, co ho nerozváže všecek svět široký.

Erben 2/472 | Chlumeckej zámeček (6%)
Chlumeckej zámeček 1) z drobného kamení, šel tudy můj milej, nedal pozdravení. Když nedal, ať nedal, snad se na mé hněvá? chceš-li se hněvati, hněvejme se oba. Nemluvme na sebe ani půl slovíčka: snad jsem já pro tebe chudobná děvečka? Jsem-li já děvečka chudobné mateře, já přece nevyjdu pro tebe za dveře. Ty snad sobě myslíš, že já pro tě vzkážu: a já tu tvou lásku za onuci vážu! 1) To naše stavení z drobného kameni atd.

Erben 2/470 | Nad tím naším domkem (6%)
Nad tím naším domkem vlašlovička lítá: nenadála jsem se, že mne milej nechá. At nechá, nenechá, já pro něj nezkážu: já takové hochy za podvazky vážu. Nevážu, nevážu, ale vázat budu: tobě to, můj milej, na vzdor dělat budu. Kolem našich oken vlašlovička lítá: vždyť jsem to říkala, že mne milej nechá! At nechá, nenechá, já mu předce zkázu: že já takového hocha darebného za podvazek vážu. Za podvazek vážu, pod kramflíčkem nosím: že se takového hocha darebného docela neprosím.

Sušil 0706 | Mý červený pantličky (6%)
[: Mý červený pantličky, načiž já vás vážu, :] [: mám synečka daleko, :] po kém já mu zkážu? A zkážu mu, zkážu já po malým posličku: Dé ti Pán Bůh dobró noc, můj milé synečku. A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, až tebe, můj synečku, pomine falešnosť. A pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne.