Bartoš 1901 / 0536 | Svítił měsíc nad naším huménkem

91 words

Bartoš 1901 / 0536 | Svítił měsíc nad naším huménkem (100%)
Svítił měsíc nad naším huménkem, stójí šohaj pod naším okénkem. Staň milá, otevři, já stójím u dveří; stávaj hore, moje potěšéní. A já bych ti miľeráda stała, aľe že mně můj tatíček bráňá; bráňá mně má mati, nedajú mně stati, abych s tebú nemrhała nocí. Počkaj, miłá, šak ty budeš płakat, až já budu na koníčka skákat; na koníčka skákat, ostrožkama břinkat, počkaj, miłá, šak ty budeš płakat. A co bych já, šohajku, płakała, šak sem já ti pérečko nedała; dała, aľe v noci, neviděľi všeci, enem šohaj, tvoje čérné oči.

Bartoš 1901 / 0559 | Už je małá chvíľka do dňa (42%)
Už je małá chvíľka do dňa, staň, má miłá, vyprovoď ňa, až k temu rybníčku na tú hráz, staň, má miłá, vyprovoď ňa, už je čas. Šak bych já ťa miľeráda, dyby moja panimáma, to co mé srdečko miłuje, to ně naša panimáma zbraňuje. Panimámo aj pantáto, já vás prosím pěkně za to, dajte vy ně vašu věrnú cerušku, kerú nosím ve dně v noci v srdečku. Dáte mi ju, či nedáte? Včiľ sa na mňa podívajte, a já půjdu zajtra ráno do Prahy, tam dostanu bíłý kabát a šabľi. Šabľa bude oceľová, a to bude žena moja, s tú sa budu ve dně v noci těšívat, na svú miłú, v každú chvíľu zpomínat.

Bartoš 1901 / 0746 | Čí sú to koníčky sivovrané (41%)
Čí sú to koníčky sivovrané, co nimi poháňá děvča švárné; poháňá, poháňá, očka utíraja červeným šátečkem od šohaja. Počkajte, děvčata, tři měsíce, majú nás odváďat tři tisíce, vy budete płakat, my budeme skákat v Hradišči na pľaci při muzice.

Sušil 1956 | Komu je najlepší (40%)
Komu je najlepší, [: jak našej nevěstě? :] Muž jí leží doma, ona pije v městě. A jak přišla domů, kázala mu skákat. A on, nebožátko, on sa jí dal plakat. Ej, ženo, ženo má, nedělaj mi toho. Radši mě daj pojest něco vařeného. Ja, co bych ti dala, jako tú palicú, jako tú palicú, co je pod lavicú. A chytňa palicu, kam honí, tam honí. Hleďte, milí ludé, jak sa mňa muž bojí.

Černík 1908 / 078 | Hore hájkom (39%)
[: Hore hájkom už bubnujú, :] [: už vojáci mašírujú. :] [: Poznala milá milého, :] [: takto volala na něho :] [: Ber mňa, šohaj, ber mňa sebú, :] [: milerada pójdzem s tebú. :] [: Němóžem ťa sebú bráci, :] [: něsce kompanija stáci. :]

Bartoš 1901 / 1204 | A v tom městě Hodoníně (11%)
A v tom městě Hodoníně kasárňa maľovaná, v keré była má hłavěnka veľice sturbovaná, była ona sturbovaná, od samého jenerála; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt. Dyž ňa na radní dům védľi, moje vłasy střihaľi, tenkráť pro mňa rodičové přežałostně płakaľi; proč płačete, naříkáte, šak vy ně nepomožete; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt. A dyž było o půł noci, vyšła krásná vězdička, přišła za mnú do kasárně má miłá gaľánečka; přišła za mnú do kasárně, stáła u mojí posteľe: Stávaj hore, duša moja, já už stójím u tebe. A co bych já hore stáváł, šak ty ně nepomožeš, dybys za mňa dušu dała, tak ty ňa nevymožeš; mám čižmičky z ostruhami, vraného koňa v maštaľi ; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt.

Bartoš 1901 / 0005 | Neščasný Vsetínský zámeček (11%)
Neščasný Vsetínský zámeček, neščasný ten panský dvůr! Chodíł tam syneček, roztrháł krpeček, jeden cełý, druhý půł. Mamičko, de je vaša céra? Já ju přišéł navčívit; tři leta minuły, co sem í neviďél, já ju přišéł potěšit. Ceruška na kerchově ľeží, tam je její posteľka; nemysľi, synečku, švárný šohajíčku, že bude tvoja ženka. Ukažte ke kerchovu cestu, já sa na ňu podívám, žije-ľi tam ešče, černooké děvče, nech sa s ním rozhovárám. Dyž sem už na kerchov doběhł, uviďéł sem hrob nový; dvě růže červené, znamení ně dały: Tu ľeží potěšéní. Kdo to tady chodí po hrobě, a mé srce stłačuje? Chodí to syneček, švárný šohajíček, co tě věrně miłuje. Staň, miłá, z hrobu hłubokého, promłuv ke mně słovečko! Já bych ráda stała, k tobě promluviła, mám zemdľené srdečko.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (10%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Bartoš 1901 / 0656 | (9%)
1. Povězte vy ně, pani fojtová, ľesti tu była gaľánka moja – hojada, hojada gaľánka moja. Ona tu była, u dveří stáła, tancovat chtěła a mně se báła, hojada, hojada a mně se báła. Dybych já věděł, kdo s ňó tancováł, věru bych já mu záda zmaľováł, hojada, hojada záda zmaľováł. 2. Přes Javorníčky, só dva chodníčky, ukaž mně, miłá, svoje nožičky, hojada, hojada, svoje nožičky. Ja neukážu, nejsu tvůj blázen, ať my, šohájku, neco nedokážem, hojada, hojada, neco nedokážem. Až bych dokázał, tož bych byl svázán a do tmavého žałáře dodán, hojada, hojada žałáře dodán. A v tem žałáři by mně nechaľi, až by nade mnó děvčata płakaľi, hojada, hojada děvčata płakaľi.

Bartoš 1901 / 1138 | Neščasný Strážnický zámek (9%)
Neščasný Strážnický zámek, kołem něho čérný ľes, [: ešče sa podívám, :] pojede-ľi miłý dnes. Jeden on si, jede, jede, na svém vraném koníčku, [: on sobě pripíná, :] na ľevý bok šabľičku. Jak to mati usłyšeła, hned na ułic vyběhła: Ach můj miłý synu, do ťa dał na vojnu, do je toho príčina. Dał ňa na tú vojnu, dał, dał, ten Strážnický miłosťpán, [: provazy ňa zvázał, :] ešče ke mně vartu dal. A tá varta u mňa stáła od večera do rána, [: a jak Pámbů dňa dał, :] hned ňa védľi do Brna. Jak ňa do Brna dovédľi, varta stójí u dveri. Otvírajte vráta, vezem vám ľegruta od Strážnického pána.

Bartoš 1901 / 0014 | Ked som išiel cez ty hory (9%)
Ked som išiel cez ty hory a tým hájkom borovým, postreteł som švarné dziéuča, pod viénkom zeľeným. Dał som sa s ným zhováraty, až do rána byéłého, a ked boło byéłé ráno, išieł som od neho. Ešče som sa zpátky vrácił, už ho doma neboło, zakľopał som na okyénko, otvorit my nesceło. Dze si, myłá, dze si boła, ked ta doma neboło, prišiel som sa já odebrat, ščastyé ty vynšovat. Jaké ščastyé my vynšuješ, šak si ty cełý život môj, ked zanecháš svoju myłú, zanechá tebe Bôh. Ty fałešná fałešnyco, aj fałešné joči máš, ščera si sa zhovárała a neskaj ma nepoznáš. Už to jináč byt nemôže, rozłúčit sa mosíme, na tú našu vernú lásku zabývat mosíme. Ked sa jony rozłúčiľi, ručenku mu podała, a od veľikéj žiałosty palla a umreła. A ked boło mŕtvé ceło, na marách połožené, tak ju ony zprovádzaľi, až do matky zeme. A ked boło o pôl noci, k téj dvanástéj hodyne, prišła myłá ku myłému, stáła mu u postele. Neľakaj sa, ty môj myłý, vydýš svoju rodynu, prišła som ta já naščívyt, aj tvoju mladú ženu. Neľen tvoju mładú ženu, a i tebe samého, nebudeš mat v svete pokoj, až do dna súdného.