Erben 7/038 | Sviť měsíčku jasný

88 words

Erben 7/038 | Sviť měsíčku jasný (100%)
Sviť, měsíčku jasný, nezacházej ještě: že je můj holeček na daleké cestě. Na daleké cestě, mezi rovinama: to sám pán Bůh soudí, co je mezi náma. Mezi náma dvěma láska nejstálejší; ta nám bude trvat do smrti nejdelší. Do smrti nejdelší láska bude trvat: až budou skřivánci o vánocích zpívat. Skřivánci zpívali, můj milý nepřišel: snad se na mne hněvá? snad na mne zapomněl? U svatého Jana je černý lesíček, že tam odpočívá její milovníček. Kdyby to vědělo jeho potěšení, ono by tam za něj dalo na modlení!

Sušil 1099 | Sviť měsíčku jasně (28%)
Sviť, měsíčku, jasně, nezacházej ješče, ješče je má milá na daleké cestě. Na daleké cestě mezi dolinama, žádný člověk neví, jak je mezi nama. Mezi nama dvóma láska nejstálejší, a ta má trvati do smrti nejdelší.

Bartoš 1901 / 0339 | Sviť měsíčku jasně (21%)
Sviť, měsíčku, jasně, nezacházaj ešče, ešče je můj miłý na daľekéj cestě. Łásko, łásko, łásko, dokuď trvati máš? Až budú skřivánci na vánoce zpívat. Na daľekéj cestě, mezi hory, doły; žádný neuvěří, co je mezi nami. Skřivánci zpívaľi, můj milý nepřišéł, snáď se na mně hněvá ľebo za jínú šéł. Potěšeňá nemám, aľe si ho hľedám, na tebe, synečku, stáľe si zpomínám. Mezi nama dvoma łáska nejstáľéjši, tá bude trvati až do smrti naší. Dyby vás tu było jak žita jarého, dyž já tady nemám potěšeňá svého.

Erben 2/254 | Měla jsem chlapce nemám nic (16%)
Měla jsem chlapce, nemám nic; dala jsem šátek, nedám víc: ouvej moje potěšení! včera bylo, dnes už není. Dobře mé srdce vědělo, povědít mně neumělo: že ta láska není stálá, co se před lidmi schovává. Šel muj milej, šel do Slezska, vzal mně klíček od srdéčka: vzal od svého i od mého, nenechal mně od žádného.

Erben 2/068 (16%)
Dej Bože, dej vláhy do naší dědinky: já jsem si zašila záhon rozmarinky. Sila jsem zelenou, žlutá mně vychází: že se můj Jeníček s jinšíma prochází. Prochází, prochází – ať si vodí jiné: co mně pán Bůh soudí, přec mne to nemine.

Erben 5/172 | Když jsem já šel vod svý (11%)
Když jsem já šel vod svý milý, skřivánci už zpívali; když jsem přišel do maštale, koně vraný řehtaly. Neřehtejte, koně vraný, já vám kousek sena dám; než to seno sežerete, já si trošku podřímám.

Erben 7/051 | Chodila Maria (9%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Erben 2/360 | Těš se má panenko těš! (8%)
Těš se, má panenko, těš! byl jsem já na pouti dnes: koupil jsem ti pouti, co tebe zarmoutí: že už moje nebudeš. Svez mé, můj koníčku, svez až přes ten zelenej les: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už nejdu k ní po dnes. Svez mě, můj koníčku, dál až přes ten zelenej háj: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už jsem si jinou vzal. „Žen se, můj holečku, žeň! na mě si taky zpomeň: že jsme se chtívali, spolu milovali, na to si taky zpomeň! - Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelenej les; dovez mě k mé milé, panence rozmilé, ať mě uhlídá dnes. Byl jsem na pouti dnes, něco jsem ti přines: přines jsem ti pouti, ta pout té zarmoutí – že mě nedostaneš. Ta pout kupovaná ta nebejvá stálá: bejvá nejstálejší, moje znej milejší, štolou zavázaná!

Bartoš 1901 / 0714 | Nění nění v cełém světě (8%)
Nění, nění v cełém světě, v cełej stoľici, okrem jedno švárné diévča v našej uľici. Ono chodí na každý deň jako v něděľu, ono ľístok odpisuje svojmu miłému. A on jej zas odpisuje, každý druhý deň: Vydávaj sa, duša moja, já ťa něvezněm ! Něboj sa, má najmiľejší, šak ty buděš má, až kukačka jo vánocích trikráť zakuká. Už kukačka jo vánocích tri rázy kuká, jaj ! už ten mój najmiľejší na okno búchá. Otvor miłá, otvor dvera, otvor i bránu, už já prídem dneskaj večer k nahováráňú. Bar bych spała, bar něspała, hore něstaněm, srdco moje zatvrzełé, jako ten kameň.

Erben 2/322 | Zakukala žežulička (8%)
Zakukala žežulička v lese v oboře, ach, v lese v oboře! zaplakala má panenka doma v komoře, ach, doma v komoře! Proč pak pláčeš a naříkáš? vždyť ty budeš má: až žežulka o vánocích třikrát zakuká. „Jak pak nemám naříkati, když nebudu tvá: vždyť žežulka o vánocích nikdy nekuká! Vyrostla mi rozmarinka pěkná zelená: měla jsem já milovníčka – už ho má jiná!“

Erben 7/007 | Poslyšte panny (7%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.