Galko 3/076 | Sama pan’ kráľovná cedulenku psala

28 words

Galko 3/076 | Sama pan’ kráľovná cedulenku psala (100%)
Sama pan’ kráľovná cedulenku psala, bola by ma rada na vojnu dostala. (A ja som hej zase cedulenku napsal, že som si ja ver’ už svoju vojnu vystál.)

Galko 1/098 | Čo ten vtáčik povedá (38%)
[: Čo ten vtáčik povedá, :] ej, čo na (tam v) hore sedá; [: kerá (ktorá) panna dvoch ľúbi, :] ej, že je každá bledá! [: To je, vtáčik, to je lež, :] ej, to je neni (ver’ nie) pravda, [: a (i) já sama (teraz) dvoch ľúbim, :] ej, a neni som bledá. (ej, predsa som nie bledá) ([: Červená som, červená, :] ej, ako tá kalina; [: jednoho sa pridržím, :] ej, čo dobrá gazdina.) [: Varila som, varila, :] ej, hrášok pod pokrývkou ; [: tajila som, tajila, :] ej, kým som bola djeukou. [: Tajila som, tajila, :] ej, ale už nebudem; [: hotuj, milý, kolísku, :] ej, já plienôčky budem. [: Už do mojich plienočiek, :] ej, chlapca povíjajú, [: a na tvojej kolíske, :] ej, vtáčkovia spievajú. [: Ej, veď som ich prichystau, :] ej, z jedlovýho dreva, [: ej, veď mi odkázali, :] ej, že sa jej nie treba.

Sušil 1607 | Ach vojna vojna neščasná vojna (27%)
Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, [: dyž na ňu jít musím. :] Sama královna a císařovna do Moravy1) psala, [: aby Janoška :] do vojny dostala. U bílej vody Janošek stojí, hlavěnka ho bolí. Janíčku, nestoj, koníčky nastroj, pojedeš do vojny. Já nepojedu, hlavěnka mne bolí. Moja hlavěnka všecka porubaná; moja galánka všecka uplakaná. Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, dyž na ňu jít musím. Mám hezké děvče, odejít ho musím.2)

Sušil 0829 | Seděl jeden vězeň (22%)
Seděl jeden vězeň stopadesát neděl, a tak dlúho seděl, celý ošedivěl. V jeho šedej hlavě myši hnízda majú a v jeho životě žaby řehotajú. První ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k otcovi ju poslal. Můj tatičku starý, vyplať mia z vězení, z vězení těžkého, zámku tureckého. Pověz mi, synečku, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ješče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Druhý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, za mamičkú poslal: Mamičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Synáčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Třetí ráz zaplakal, třetí psaní napsal, třetí psaní napsal, za bratřičkem poslal. Bratřičku můj mily, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Bratřičku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských střibrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Štvrtý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k sestřičce ju poslal. Sestřičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého. Bratříčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Páty ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, ku svej milej poslal. Vyplať mia, má milá, vyplať mia z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého.1) Milá nemeškala, šňůru kupovala, milému podala. Spusť sa, milý, důle po hedbavné šňůře.2) Šestý ráz zaplakal, svej milej děkoval. Lepší jedna milá než celá rodina.

Bartoš 1901 / 1122a | Aj sama královna (20%)
Aj, sama královna, sama císařovna pisaničko psala, aj, pisaničko psala.

Erben 2/347 | Pověz mně má milá rozmilá! (20%)
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!

Erben 5/315 | Když jste mne nechtěli (19%)
Když jste mne nechtěli vymáhati z vojny: nynčko se dívejte, jaky mám soužení. Když jste za mnou přišli, já první vartu stál: nynčko se dívejte, co jsem já už vystál. Co jsem já už vystál, co eště vystojím: všecko to, má milá, ‚) pro tě rád přestojím. 1) to pro tě, má milá, že k tobě nechodím.

Erben 2/396 | Co jsem se nachodil (19%)
Co jsem se nachodil, našlapal bláta: přede jsem té nedostal, hubičko zlatá! bláta našlapal, tebe nedostal, co ještě jinšího pro tebe vystál!

Sušil 0907 | Šebišovske pole (19%)
Šebišovske pole cele hložim kvitně, to moje srdečko [: na něm nepřivykně. :] Ale to bruzovske kvitně fialečku, to je pocěšeni mojemu srdečku. Pod tum našum klačum podkověnky skaču, o tebě, synečku, černe oči plaču. Psala bych ći psala, me spanile srdce, ale němom času, bo sě měnim krasu. Od velkeho žalu selzy mi kapaju a můj bile papir cele prolivaju. Na tem našem dumě plavy kohut pěje, z chudobne dzěvečky ledakdo se směje.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (16%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Erben 2/407 | Přišla je mně včera z rána (16%)
Přišla je mně včera z rána přežalostná novina: že můj milej těžce stone, o tom jsem nevěděla. Ach, co sobě počít mám? koho sobě objednám, by mně napsal pár řádečků, po kom já je poslat mám? Vidím, vidím, že je darmo, že tam musím sama jít, abych mohla s nejmilejším pár slovíček promluvit; abych se ho zeptala, chce-li míti doktora? ach, což bych já převelice neráda ho ztratila! „Doktora mně, má panenko, doktora mně nejednej: radši ty mně, má panenko, pěknej pohřeb objednej; co máš dáti doktoru, dej to radši kantoru: kantor ten mně bude zpívat, až mě ponesou k hrobu.“