Bartoš 1901 / 1161a | Hora hora čérný ľes

86 words

Bartoš 1901 / 1161a | Hora hora čérný ľes (100%)
[: Hora, hora, čérný ľes, :] neviďéł sem méj panenky ešče dnes. [: Kdo ste viďéł, povězte, :] mé srdenko zarmúcené potěšte. [: Já sem viďéł, nepovím, :] trhała tam v zahrádece rozmarýn. [: Utrhła tam dvě růže, :] a dała ich šohajovi do łože. [: Šohaj bude ľibě spat; :] on ně bude zitra ráno děkovat. [: Děkuju ti, děkuju, :] před tebú já můj kłobúček smekuju. [: Nesmekaj ho přede mnú, :] šak ťa zitra Brodščí páni odvedú. [: Odvedú ťa do Peštu, :] tam dostaneš nový kabát aj vestu. [: Odvedú ťa do Prahy, :] tam dostaneš nový kabát aj šabľi.

Bartoš 1901 / 1161b | Z Moštěnice (57%)
[: Hory, doly, černé ľes, :] [: neviděł sem svý panenky ešče dnes. :] [: Kdo ste viděł, povězte, ;] [: mý srdečko zarmócený potěšte. :] [: Já sem viděł, nepovím, :] [: trhała tam na zahradě rozmarýn. :] [: Utrhła tam růže :] [: a dała ich synečkovi do łože. :] [: Mu se bude ľibě spať, :] [: on jí přinde zítra ráno děkovať. :] [: Děkuju ti, děkuju, :] [: svůj kłobóček premovaný smekuju. :] [: Nesmeké ho přede mnó, :] [: šak tě zitra naši páni odvedó. :] [: Odvedó tě do Prahy, :] [: tam ti dajó bíłé kábát a šabľi. :] [: Bíłé kabát, šedé płášč, :] [: škoda je tě, můj synečku, nastokráť. :]

Erben 2/318 | V šírém poli hruška stojí (20%)
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“

Bartoš 1901 / 0699 | Ej duby duby (16%)
Ej duby, duby, zeľené duby, zeľená dubina; posłał ně miłý šáteček bíłý z Peštu do Budína. A já mu píšem, že už ho nechcem, že ho nemiłujem, že mám inšího, stokrát miľšího, že za něho půjdem.

Erben 5/047 | Koupil jsem si na čepici (15%)
Koupil jsem si na čepici manze– manže– manžestru, manže– manžestru: krejčí mně to pěkně sestřih, zůstalo mně na vestu, na ve– na vestu.

Bartoš 1901 / 0559 | Už je małá chvíľka do dňa (13%)
Už je małá chvíľka do dňa, staň, má miłá, vyprovoď ňa, až k temu rybníčku na tú hráz, staň, má miłá, vyprovoď ňa, už je čas. Šak bych já ťa miľeráda, dyby moja panimáma, to co mé srdečko miłuje, to ně naša panimáma zbraňuje. Panimámo aj pantáto, já vás prosím pěkně za to, dajte vy ně vašu věrnú cerušku, kerú nosím ve dně v noci v srdečku. Dáte mi ju, či nedáte? Včiľ sa na mňa podívajte, a já půjdu zajtra ráno do Prahy, tam dostanu bíłý kabát a šabľi. Šabľa bude oceľová, a to bude žena moja, s tú sa budu ve dně v noci těšívat, na svú miłú, v každú chvíľu zpomínat.

Sušil 0160 | Staram ja se staram (8%)
Staram ja se, staram, staru maměnku mam, kdo mi jich opatři, až ja se jim vydam. Vydam se ja, vydam za štyry neděle, za štyry neděle, do tej cizi země. Rozmili přatele, něstyďtě se za mne a vyprovoďtě mne do tej cizi země. A co pak my bychmy byly za přately, dybysmy my tebe něvyprovodili? Budu meť za družbu svateho Jozefa a za starosvatku Krista Pana matku. Budu měť ženicha Ježiše mileho, a on mne přivedě do kralovstvi sveho. Vezmu si družičky knězove ručičky, ony mne odvedu od moji mamičky.1)

Sušil 1647 | Ej už mia po druhé k (8%)
Ej, už mia po druhé k Brnu vezli, ešče mia, má milá, neodvedli. Ej, už mia po třetí k Brnu vezú, a už mia, má milá, už odvedú. Už su tu, má milá, naposledy, mosím jít, má milá, už do vojny. Pošlu ti, má milá, malé psaní po vodě, po moři, po Dunaji. V tom malém psaníčku bude státi, ty mosíš, má milá, zaplakati.

Sušil 1264 | Medu maměnko medu (8%)
Medu, maměnko, medu, už vám nevěstu vedú. Lesti nedáte medu, nevěstu vám odvedú. Soli, maměnko, soli, nevěsta venku stojí; sýra, maměnko, sýra, nevěsta bude shnilá.

Bartoš 1901 / 0003a | Na mšu svatú zvónijú (7%)
[: Na mšu svatú zvónijú, :] [: všecky panny na ňu idú. :] [: Krom jedna tá nešła, :] [: aj tá do zahrady šla. :] [: Tři rúže tam utrhła, :] [: tři věnce z nich uviła. :] [: Přišéł jest k ní młádenec :]: [: Daj ně, panenko, ten věnec. :] [: Daj ně, milá, oba dva, :] [: šak su já hodná osoba. :] [: Daj ně, milá, všecky tři, :] [: šak su já hodný jako ty. :] [: Já věnečka nesmím dat, :] [: počała by ně mati lát. :] [: Až ti bude mati łát, :] [: příjdi sa ke mně stěžovat. :] [: Stup si, miłá, na kameň, :] [: s toho kameňa na můj trmeň. :] [: A s tremeňa na koňa, :] [: pojedem społu do poľa. :] [: Jak do poľa přijeľi, :] [: hneď na vráta uderiľi. :] [: Otevřte, tovaryši, :] [: vezem vám těło i duši. :] [: Co to těło činiło? :] [: Na mše svaté nechodiło. :] [: Doneste jí łavicu :] [; a k tomu vína skľenicu. :] : [: Jak to vínko vypiła, :] [ hneď modrý płameň pustiła. :] [: Otevřte okénečko, :] [: nech si občerstvím srdečko. :] [: Proč zvony nezvóníte, :] [: snáď ani o mně nevíte? :] [: Nesmíme ti zvóniti, :] [: nechtěła’s na mše choditi. :]

Erben 7/047 | Dvanácte panen usnulo (7%)
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého: jen jedna nespala, milého čekala. Dočkali se ho nemohla, šla, muziku štelovala: „Muzikanti hrajte, hrajte mně vesele! Až já počnu libě spáti, hrajte vy mně pijamenty; muzikanti hrajte, hrajte mně vesele!“ Vyšla ze zámku na špacír, ptala se, byl-li tu kavalír v šatech prémovaných, v punčochách hedbávných? Pažátko odpovědělo, že nevidělo žádného, než koně vraného a osedlaného. Vešla je do své zahrádky tam utrhnout prut marjánky: on ležel pod stromem proražený kordem. Ten kord je z něho vytrhla, do svého srdce vrazila: to byl konec lásky, daremné překážky! Ten kdo okolo pojede, ten každý litovat bude dvě krásné osoby proražené kordy. Uřežte chvojku zelenou, přikrejte tu krev nevinnou, ať vrány nekváčou, panenky nepláčou. Píseň tato budiž na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století. Obsah její jest bezpochyby nějaký skutečný příběh téhož času. Ostatně co na ní lepšího, totiž nápěv a první i poslední sloha, vzato jest z jiných písní národních.