Bartoš 1901 / 0004 | Před naší je zahrádečka

103 words

Bartoš 1901 / 0004 | Před naší je zahrádečka (100%)
Před naší je zahrádečka slúnko do ní svítí, zaseła tam moja miłá, všeľijaké kvítí. Jak zaseła, zahrabała, bíłá růža zešła; sama za mnú má Anička, sama za mnú přišła. Prišła ke mně, praviła ně, že ju boľí hłava. Dovez ty ně, můj šohajku, panského dochtora. Dochtor přišeł, nespomoheł, že já umřít musím. Zavez ty ňa, můj šohajku, za zeľené ľesy. Za ty ľesy za zeľené, k méj maměnce na dvůr, možeš také dobre vědět, že už nebudeš můj. Až ně budú zvony zvónit pomodli se za mňa, a dyž ně budú věnec vít, zpomeň si ty na mňa. Už méj miłej zvony zvóňá, už muzika hraje; už mu milú pochovali, už je všecko márné.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (22%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Bartoš 1901 / 0711 | Naseła sem si marijánečku (21%)
Naseła sem si marijánečku, zešła ně ľebeda ach, co já budu chłapečkom dávať [: běda přeběda :] Ach, vdaj sa, vdaj sa a nečekaj sa dyž sa ti trefuje, ach za rok, za dva, bude ťa haňba, [: nigdo k vám nepůjde. :]

Bartoš 1901 / 0784 | Skoro ráno na svitání (12%)
Skoro ráno na svitání učuła sem novinu, že můj miłý těžce stone, a já nevím, co je mu; tak bych ráda věděła, co bych mu děłat měła, potrebuje-ľi on kněza, ľebo enom dochtora. Dochtora ně, moja miłá, dochtora ně nedávaj, enom ty ně, moja miłá, pěkný pohreb uděłaj; co máš dati dochtoru, daj to knězu, kantoru, a oni ňa vyprovoďá s mužikú až ke hrobu. Muzika ně bude hrát, a já budem v hrobě spat, priď sa na mňa, moja miłá, priď sa na mňa podívat. Muzika ně bude znít, a já budu v hrobě hnít, priď sa za mňa, moja miłá, priď sa za mňa pomodľit.

Bartoš 1901 / 0958 | Jankova žena v němoci ľeží (11%)
Jankova žena v němoci ľeží. Janko jí něverí; staň, Kačko, hore, srdenko moje šak cja ništ něboľí. Jankovéj ženě panáčka vezú, Janko jí něverí staň Kačko a t. d. Jankovéj ženě dochtora vezú Janko jí a t. d. Jankova žena už dokonává Janko jí a t. d. Jankovu ženu už obľékajú a t. d. Jankovu ženu na desku kładú a t. d. Jankovu ženu do truhły kładú a t. d. Jankovu ženu na máry kładú a t. d. Jankovu ženu na cinter něsú a t. d. Jankovu ženu do hrobu kładú a t. d., Jankova žena v hrobe słožená už í Janko verí; z Bohem, Kačenko, srdenko moje, už cja šecko boľí. Jankovu ženu už zahŕňajú už í Janko verí, z Bohem, Kačenko, moje srdenko, už cja šecko boľí.*)

Bartoš 1901 / 0138 | Háj husičky háj do ľesa (11%)
[: Háj, husičky, háj do ľesa, :] [: spadne na vás :] ranní rosa. [: Ranní rosa je studená, :] [: mohła bych být :] oklamaná. [: Vy sedľáci, co děłáte, :] [: máte koně :] neoráte? [: Oraľi sme, kopaľi sme, :] [: jeteľinky :] naseľi sme. [: Jeteľinka nám nezešła, :] [: moja miłá :] za mnó přišła. [: Přišła za mnó do maštaľe, :] [: mezi štyry :] vraný koně. [: Vraný koně poskočiľi, :] [: mojú miłó :] pošłapaľi. [: Pošłapaľi ju veľice, :] [: było jí znať :] podkovice. [: Běžte jí hneď pro dochtora, :] [: by ju zhójił :] do večera.

Bartoš 1901 / 0352 | Nichto neví čo ma boľí (10%)
Nichto neví, čo ma boľí, ľen ten dochtor, čo ma hojí traľaľá ľaľaľaľaľam, traľaľaľa ľaľa ľaľaľom. Krema moja frajérečka, čo mi vijała pérečka traľaľá ľaľaľaľaľam, traľaľaľa ľaľa ľaľaľom. Neboľí ma hłava moja, ľen tá łáska medzi nama traľaľá ľaľaľaľaľam, traľaľaľa ľaľa ľaľaľom.

Bartoš 1901 / 1273 | Páni muzikanti (10%)
Páni muzikanti, vemte inštrmenty dobrý pozor na mňa dajte, vy sedľáci počúvajte co děłajú ženky! Ona ženka mnohá, dyž muž néni doma, on jí nechá hospodářství, ona krade až to praščí, a peníze sková. Ženka dojí v chľévě a žida má v izbě, príďa z venku přivítá ho, a hned sa ptá: co nového, a co má pěkného. A on jí zas praví: mám tu nové módy, jakživa ste neviděła, na jarmaku neuzřeła takové kartúny. Céra iďa z chléva, na žida sa dívá, vołá: mamo co děłáte, o złatý sa nehádajte, tata nejsú doma. Ľež tatu spatříme, šecko si kúpíme; bude pátek, budeme vít, možeme něco ukľudit a židovi dáme. Sedľák v pátek věje, žena k němu príde: běž ty mužu poobědvat, mý budem s cérú osívat, máš tam oběd v trúbě. A jak osívały, do měchů dávały; pachołek sa díru dívał, aby na ně nepovídał, že mu také dají. Dybych sedľákem był, vím co bych učinił; rekł bych: do ľesa jedu, vratił bych sa zasé domu, na všecko bych trefił. Príde kontribuce, sedľák zpíná ruce: co si, ubohý, poradit, kam sa já mám včiľ obrátit, prázná je truhľice. Až žena umírá, teprú si zpomíná: co sem, hříšná, děłávała, že sem muža okrádała, včiľ ně bude běda. *

Erben 2/320 | Svit měsíčku polehoučku (9%)
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“

Sušil 1406 | Hompé Bartoši (8%)
Hompé, Bartoši, co to neseš na koši? Nesu, nesu, nesu, půl míry žita od pana Víta. Vít není doma, jel do Koříma, jenom sama nevěsta, ukradla nám kus těsta, napekla vdolků, pozvala pacholků. Pacholátka, jezte, šak je to v městě atd.

Smutný 41/016 | Rychtárova Katruša na luka šla veniec (8%)
Rychtárova Katruša, na luka šla veniec vit