Sušil 0740 | Oči černe oči

79 words

Sušil 0740 | Oči černe oči (100%)
Oči, černe oči, jak černa mrakava, [: poviz mi, děvečko, :] o keho’s plakala? A ja sem plakala, synečku, o tebe, stal si pod okenkem, pršelo na tebe. Pršely na tebe velke krapě dešča, něnadala sem se takoveho ščesťa. Něnadala sem se, ani se něnadam, že by se mi vratil starodavny galan. Un se něnavrati, un se na mne hněva, že sem s jinym stala, slovečko mluvila. A un sobě myslil, že sem mu slibila; a to něni slibiť, slovečko promluviť.

Bartoš 1901 / 0695 | Čérné oči čérné (18%)
Čérné oči, čérné, jako tá mrákava. Pověz ně, má miłá, co's včéra płakała? Já sem nepłakała, ľež płakały oči; že se nevyspały, pro šohajka v noci. Ked sa's nevyspała, teda sa ľem vyspi, aľe si, děvečko, věc na mňa nemysľi.

Sušil 0280 | Okolo Hodolan (18%)
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)

Sušil 0277 | O fojtovym syně (18%)
O fojtovym syně zla novina slyně, že ukrad štyry koně v lese Bukovině. Zaved jich do města, dostal za ně tři sta, kupil si on za ně botky šnurovane. Ty ho prozradzily, že tak šumne byly. Z uterka na středu už Janička vedu; vedu ho silnici kaci k šibenici. Šibenko šibena, pro keho’s stavena? Dybych to byl vědzěl, že na ni viseć mam! Byl bych ju dal zlacić od vrchu do země, od vrchu ež do země, zlate litery kole mne.

Sušil 2083 | Namlúval mia Dřímala (18%)
Namlúval mia Dřímala, bych s ním vandrovala z jednej země do druhej, do krajiny cizej. Nenamlúvaj, Dřímalo, napřadla sem málo, až napřadu potáček, s tebú povandruju. Po rynečku chodila, krajčího hledala, který by jí sukňu šil z květu makového. Budu-li ti sukňu šit z květa makového: budeš ty mně niti přást z dešča majového.1) Budu-li ti niti přást z dešča majového, budeš ty mně střívě šit z roha jeleního. Budu-li ti střívě šit z roha jeleního: budeš ty mně dratvy přást z komára mladého. Budu-li ti dratvy přást z komára mladého, budeš ty mně lože stlat z Dunaja bystrého.2) Budu-li ti lože stlat z Dunaja bystrého;3) budeš ke mně přeplývat na mlynském kamení.4) Plynul milý pro milú, milá pro milého, zhynuli tam obadvá, jeden pro druhého.

Bartoš 1901 / 0757 | Nenadála jsem se té pouti (18%)
Nenadála jsem se té pouti, že mne hezký synek zarmoutí, nenadála jsem se ani se nenadám, že se mně navrátí starodávný můj galán, starodávný galán.

Sušil 1465 | Helekám helekám (12%)
Helekám, helekám, kde trávy naflekám, na naší ločině tý naší Stračeně. Až já z trávy pudu, maličko ponesu, pudu si přitrhať k zelenýmu lesu. K zelenýmu lesu, k turoským zahradám, zuhlídám synečka, ani se nenadám. Zuhlídám, zuhlídám, on se bude ptati, lesi moja milá umí helekati. Zuhlídám, zuhlídám a bude poslóchat, lesi to ta jeho umí tak helekať.

Sušil 1913 | Nenadála sem se (6%)
Nenadála sem se, jak se nenadávám, že by se mně vrátil starodávný galán. Na mále, na krátce, synečku, navrať se, navrať se mně, milý, jsi-li spravedlivý. Měla sem galána, měla sem ho ráda, než se k nám dočabral, snědly mu vši záda. Měla sem galána na tom druhém konci,1) než se k nám došprtal,2) snědli ho brabenci.

Erben 2/470 | Nad tím naším domkem (5%)
Nad tím naším domkem vlašlovička lítá: nenadála jsem se, že mne milej nechá. At nechá, nenechá, já pro něj nezkážu: já takové hochy za podvazky vážu. Nevážu, nevážu, ale vázat budu: tobě to, můj milej, na vzdor dělat budu. Kolem našich oken vlašlovička lítá: vždyť jsem to říkala, že mne milej nechá! At nechá, nenechá, já mu předce zkázu: že já takového hocha darebného za podvazek vážu. Za podvazek vážu, pod kramflíčkem nosím: že se takového hocha darebného docela neprosím.

Erben 2/295 | Kdybych já věděla (4%)
Kdybych já věděla, kdo mne s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči. Soli mezi oči, písku mezi zuby: aby nevypouštěl 1) falešných slov z huby. Byla je příčina stará baba jedna, ta je naše srdce od sebe rozvedla. Dopust, Bože! dopusť na babicí hřmění, by na ni pršelo devět dní kamení. Devět dní kamení, desátý den trní: by víc nerušila věrné milování. l) aby nerozváděl, co se komu líbí. Tím se někdy ta píseň také zavírá.

Erben 2/298 | Pršelo bylo tma (4%)
Pršelo, bylo tma, holubička zmokla,[25] nemohla doletět k milému pod okna. Nemohla doletět, vzkázaní vyřídit: Vzkázal tě, Andulko! tvůj milej pozdravit. „A já mu zas vzkážu, že já se nehněvám, aby jen k nám přišel, že já ho ráda mám.“