Sušil 0095 | Šel Pán Bůh na procházku

111 words

Sušil 0095 | Šel Pán Bůh na procházku (100%)
Šel Pán Bůh na procházku, pod pekelnú bránu. Všecky dvéře zavřeny, na zámky zamčeny. Jak Pán do dveří stušil, hned zámky porušil. Co jest to za mocný Pán, že ruší zámky nám? »Já jsem Pán. Bůh s výsosti, přišel jsem pro duše.« Vem si jednu lebo dvě, jdi s něma do ráje. »Já nejidu pro jednu, ani pro dvě, pro tři; já jsem přišel pro všecky, pro věrné dušičky.« Všecky duše řadem jdou, vesele zpívají; jenom jedna smutná jde, žalostivě plače. Proč, dušičko, smutná jdeš, žalostivě plačeš? »Proč bych smutná nebyla? Otce, máti bila. Ach, nebila, nebila, jenom jsem myslela.1) Za to pomyšlení Boha jsem ztratila.«2) Horší jest pomyšlení nežli udeření.

Bartoš 1901 / 0548 | (26%)
1. Nedaľeko hája šohaj sa k nám dává, [: ešče u nás nebył, už mu za mňa bráňá. :] Nebraňte, nebraňte, zebrat sa nám dajte, [: zebrat se mosíme, rádi sa vidíme. :] Dyž sa nám, má miłá, zebrati nedajú, tak si my zajdeme k tichému Dunaju. Za tichým Dunajem, je tam knězů sedem, z tech nás zesobáší, moja miłá, jeden. 2. Mezi dverma stáľi, obá dvá plakaľi, na kameň na bramor słze jím padały. Miłá mu dávała bíłého šátečka, aby si on utřeł své čérné očička. Nevezmem, nevezmem, ani si neutrem, za fałešnú łásku pěkně ti děkujem. 3. Vrby, miłé vrby, do vás radem stavał, do ťa, můj šohajku, ode mňa rozváďał. Do by ňa rozváďáł, ľeda moja mati, že si ty chudobná, a já su bohatý.

Bartoš 1901 / 0086 | Ta Mútěnská siľnica (24%)
Ta Mútěnská siľnica je veľice úzká, a po ní maširuje, [: pěchota francúzká. :] To nebyľi Francúzi, ja, to byľi Rusi, oni ľeťá do Uher, [: jak divoké husy. :]

Erben 7/007 | Poslyšte panny (13%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Erben 2/327 | Vyrostla mně bílá růže (13%)
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.

Erben 3/027 | Jaké to trápení (11%)
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.

Sušil 0096 | Šla Maria do kláštera (11%)
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.

Černík 1908 / 086 | Od Hrozenka (10%)
Od Hrozenka malovaná dlážka, hdo ju vymaloval: šohajova láska. Otvor mi, má milá, malované dviera, jak mi něotvoríš, otvorí mi iná. Otvorí mi iná, alebo aj inšja, ale mi otváraj, moja najmilejšja. Jednú rukú dvere otvárala a druhú ručičkú suzy ucierala. Čo plačeš, nariekáš, má panenko milá, snad ťa mamka bila, alebo hrešila? Mňa mamka něbila, ani něhřešila, ludzja povedajů, že som nepoccivá. A keď som, něch som, čo je keho po tem, a šak by vedzelo mé srdénko o tem. A šak by vedzela aj ta naša brána, kelko razí ležal's u nás až do rána. A šak by vedzelo aj to okénečko, kelko razí pozrel's na moje srdéčko.

Erben 7/028 | Pod okýnkem stával (10%)
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.

Erben 2/632 | Kudy kudy kudy kudy (10%)
Kudy, kudy, kudy, kudy do panské zahrady, kudy, kudy, kudy, kudy do panských vrat: vrata jsou zavřeny, stýblem zastrčeny: kudy, kudy, kudy holku pomilovat?

Sušil 0114 | A už my se spat strojíme (10%)
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován. Bil se nábožně v prsy své: Pane, odpusť mně hříchy mé, všecky hříchy, nepravosti, ach, můj Bože na výsosti.1)