Bartoš 1901 / 0555 | Z druhéj strany jazera

73 words

Bartoš 1901 / 0555 | Z druhéj strany jazera (100%)
Z druhéj strany jazera stójí ľipka zeľená, ej na ní seďá třé krásní vtáčkové, zpivajú si z veseła. Nebyľi to vtáčkové, aľe młádenečkové, ej zpívaľi si o jednéj děvece, kerý si ju dostane. Jeden praví: Bude má, druhý praví: Jak Bůh dá, ej a ten třetí: Moja najmiľejší, proco že si tak smutná. Proč že nemám smutná byt, za iného kážú ít; ej rozpukło sa mé srdečko ve mně, nemá ho kdo potěšit.

Bartoš 1901 / 0178 | Janenko Janenko (31%)
Janenko, Janenko, pročo ťa zabiĺi? Že moje ručenky, že moje noženky moc zlého robily.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (22%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Sušil 0954 | U našeho jazera (22%)
U našeho jazera stoji lipka zelena,1) a na tej lipě, na tej zelenej zpivaju tři ptačkové. A ňejsu to ptačkove, to jsu šohajičkove, rozmluvaju o švarnej děvčině,2) keremu se dostaně? Jeden pravi: Budzě ma; a ten druhy: Jak Bůh da, ten třeci pravi: Srdečko moje, pročpak si ty tak smutna. Jakpak němam smutna byč, za stareho kažu isč, rozželilo se srdeňko moje, němožu ho ukojič.3)

Galko 1/207 | V širom poli hruška stojí pekná (22%)
V šírom poli hruška stojí pekná zelená, pod ňou stojí moja milá bárs vyplakaná; biely ručník v ruce má, oči sobe utiera, strom (a) zelený, rozmarínček, za čákov dáva. Prídiže ty, moja milá, do tej kasárni, jaký to tam každý vojak vypucovaný; tambor bije na buben, už ja, milá, preč idem, ej, či tebe žiaľ nebude, keď viac neprídem. Vystúpže ty, moj najmilší, vystúp z gliedy (gliedy) ven, poteš moje smutnuo srdce na jostatný deň. Nemôže to, milá, byť, nemôžem ja z glejdy vynsť, nemôžem ja tvoje smutnuo srdce potešiť. Vyndiže ty, moja milá, ďalej na poľo, jak tam rúbu šabličkami traja Francúza; keby ste to videli, plakať byste museli, jakí to tam krásni chlapci zhynúť museli.

Bartoš 1901 / 0252 | Před naší je zahrádka (20%)
Před naší je zahrádka, a v ní pěkné stromoví, ej seděľi tam tré pěkní ptáčkové, zpívajú si veseľe. Nebyľi to ptáčkové, byľi to šohajkové, ej súdiľi sa o jednu děvečku, kerý si ju dostane. Jeden praví: Bude má, a ten druhý: Jak Bůh dá, ej ten tretí: Moje potěšení, ja cože si tak smutná. Jak já nemám smutná byt, za starého kážú jít, ej rozpučiło sa srdenko ve mně, nemožu ho ukójit. A tam hore v komore, je tam łože červené, ej łože, łože, červené łože, kdo na tobě spat bude. Bude-li tam starý spat, dyby sa chceł skameňat, a bude-li tam švárný šohajíček, dyby ně ho chceł Bůh dat.

Bartoš 1901 / 0106 | U našého jezera (14%)
U našého jezera stojí ľipka zeľená, ja ľipka, ľipka pěkně zeľená, na ní ptáčkové seďá. Nebyľi to ptáčkové byľi gavaľírové, ja smłúvali sa o jednu dívku, že kerý ju dostane. Jeden praví, bude má, druhý praví, až Bůh dá, ja a ten třetí, srdenko moje, proč jsi tak zarmúcená? Kerak nemám smutná byť, dyž mám za starého íť, rozžeľelo se ve mně srdenko, nemožu há uskroviť. A v téj naší komoře pěkné zeľené łože, ja łože, łože pěkné zeľené, kdo v tem łůžku spať bude. A dyby v něm starý spáł, bodaj rána nedočkał, a dyby mładý, sľičnéj úrody, by mu Pambů zdraví dáł.

Sušil 0616b | Dy sem já šel přes ty (12%)
Dy sem já šel přes ty lesy, zpívali vtáčkové všecí, žádný nepláče, každý zpívá: Proč jsi, má milá, žalostivá? A proč bych já neplakala a nebyla lítostivá? Už má poctivosť v celém světě, tobě, synečku, růža kvete. Tobě je, synečku, jiná, za klobóčkem páví píra, tobě se léčka červenajó, mé černé oči naříkajó. Ach, vy panenky rozmily, kerý ste ješče poctivy! Ach, nemilujte pěti, šesti, klaďte to sobě za neščestí.

Sušil 0374 | Vím já jednu hospodu (11%)
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.

Bartoš 1901 / 0145 | Dyž sem išéł přes ty hory (11%)
Dyž sem išéł přes ty hory, všeci vtáčkové zpívali; žádný nepłače, každý zpívá; proč si, má miłá, žałostivá? Proč bych žałostná nebyła? dyž sem poctivosť ztratiła; . už má poctivosť v poľi bývá, tobě, šohajku, vtáček zpívá. Tobě, šohaj, tobě ináč, za kłobúčkem rozmarýn máš; tobě sa ľíčka červeňajú, moje očenka płakat majú.

Bartoš 1901 / 0780 | Dyž sem šeł pres hájíček zeľený (11%)
Dyž sem šeł pres hájíček zeľený, všecí vtáčkové prozpěvují; nic nepłače, šecko zpívá, co si tak, má miłá, žałostivá? Co bych já žałostivá nebyła, dyž sem šohajíčka pozbyła, spadeł s koníčka do rybníčka, snad ně ho pohłtiła vodička.