Erben 2/370 | U panského dvora

95 words

Erben 2/370 | U panského dvora (100%)
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.

Erben 2/257 | Červená modrá fijala – (18%)
Červená, modrá fijala – kdes ji, má milá, trhala? Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mne mé srdce. 1) Zelené, bílé ořeší – ach, kdo mé srdce potěší! Zarmoutil mně ho leda kdo, ale potěšit nemá kdo. 1) Někdy se píseň tato zavírá slohou následující: Proč by tě srdce bolelo, když už máš hocha jiného?

Erben 3/032 | Och tatíčku vstávejte! (15%)
Och tatíčku, vstávejte! och můj tatíčku! z hrobu vstávejte, požehnání nám dejte. Och mamičko, vstávejtel och má mamičko! z hrobu vstávejte, požehnání nám dejte. „Dcero, dcero, nevolej![42] och má dcero! na ně nevolej,[43] těžkosti mi nedělej. Jsem od tebe daleko, och jsem od tebe tnse daleko, ležím v hrobě hlyboko!“

Sušil 0112 | Ach člověče hříšný poslyš mé zpívání (14%)
Ach, člověče hříšný, poslyš mé zpívání, pohleď a rozvažuj Ježíšovy rány! Náš milý Spasitel hned od narození, věrně jest pracoval pro naše spasení. Tak nás milý Ježíš, tak nás zamiloval, že své drahé tělo pro nás nelitoval. Dal se od katanů ukrutně trýzniti, dal pro nás své tělo na kříži probiti. O, člověče hříšný, to často rozjímej, pro Christovu lásku hříchům výhost dávej. Takého nenajdeš sobě upřimného, jakého spatřuješ Spasitele svého. O, Christe Ježíši, uděl mně milosti, abych jenom v tobě nacházel radosti.

Sušil 0408 | V černym lese při pěknym kopečku (14%)
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.

Bartoš 1901 / 1041 | Svaté Jene Nepomucké pros za nás (10%)
Svaté Jene Nepomucké, pros za nás, e s tó svató Kateřenó zachraň nás, nebo se nám jož zle vede, pošlete nám pomoc z nebe na te naše páne, zlomte jim hrtáne. Správec ráno bjehá, hřeši po dvoře, napřed vežhral jož žbán vína v komoře, a jak k němu sedlák vkročí, tak se mo jož hlava točí, to ho začne proklínat, vezma hulko biřmovat. Pudkrabi je cezozemec z Moščenic, dež k nám přešil, ani nemněl pár střevic, jak on se vám včelka boči, a rosol mo teče z oči, je pes zobaté, glgon proklaté. Na robotě s karabáčem tancoje a té chase po zádech s ňém bobnoje, ješle mo nekdo zavrči, tak ho šmikne, až zabrčí, zavolá hned drába, dá mo mastit záda. Na drába já ani nechco žalovat, déte si ho rači zrovna malovat, jož si ho čert poznamenal, rožkama ho obdaroval, on mo neonde, sám k němo donde. Ten pan hrabje só tak zrovna jak oni, každé krécar jož mo zdaleka voni, jdeš-le k němo žalovat káže tě osla osedlat; nezaplatiš hned, mosiš na něm jet. Ve Dřimale ste podmistrem toli let, přece čerta rozomite, leda klet, tolkrát ste do Brna chodil, přeci ste nic nevesódil, moc ste otratil, nic nezaplatil. To trampoto jož dyle snyst nemužem, rač k našemo Jozifkovi me pudem, on nám zajista pomuže, hodi te kloke do lože e s tém Dřimalem, šak je čert po něm. Svaté Jene k té psotě nic neřikáš a nám našo kužo odřit rač necháš; co sme tě naprosele, ten tvuj oltář okrášlele, a te přeci spiš, nás neveslešiš!

Černík 1908 / 303 | Voják som já (9%)
Voják som já, voják, aj sa Voják volám, pójdzeme bojovac k tým tureckým horám. K tým tureckým horám krvi po kolena, nějeden zavolá: ach, mamička moja. Keď jeden zavolal, šetci sa mu smáli, keď druhý zavolal, horce zaplakali. Kerá má mamička na vojně synečka, něch sa len podzívá z rána do súnečka. Z rána do súnečka, večer do mesjáčka, tam ona uvidzí svojeho synáčka. Budze li krvavý, budze porúbaný, budze-li zacmený, budze pochovaný.

Erben 7/051 | Chodila Maria (9%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Erben 2/311 | Teče voda teče (7%)
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!

Sušil 1691 | Byua vojna byua (7%)
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)

Sušil 0171a | Druhé slohy (7%)
Druhé slohy: Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz mně, co jest jedno? A já dobře vím, já tobě povím: A jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz mně to, co je dvě? A já dobře vím, já tobě povím: Dvě tabule Mojžišovy, a jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz ty mně, co jsou tři? A já dobře vím, já tobě povím: Tři svatí patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, a jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a t. d. Čtyry evangelistové. A pět jest ran Ježíšových. A šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených. Sedm darů Ducha svatého. Osmero blahoslavenství. Devět jest kůrů anjelských. Deset Božích přikázání. Jedenáct panen zmordovaných, u Kolína pochovaných. Dvanáct článků apoštolských, aneb: Dvanáct apoštolů svatých, po všem světě rozeslaných.