Sušil 1304 | Nepůjdu od milej

80 words

Sušil 1304 | Nepůjdu od milej (100%)
Nepůjdu od milej, až bude bílý den, naberu si lásky na celý ten týden. Nepůjdu od milej, až bude svítati, budu si od milej znamení pytati. »Dyž sem ti šohaju znamení dávala, Pána Boha jsem si na pomoc žádala. Pane Bože věčný, buď mi nápomocný, co sem si zvolila, pomož mi to nésti. Já sem si zvolila listek z rozmarýna, už mi nespomůže má celá rodina. Já sem si zvolila z růže červený květ, už mne nespomůže celý široký svět.

Sušil 0115 | Už na lože lihamy (46%)
Už na lože lihamy, k tobě, Bože, volamy: Bože naš, tobě se poručamy. Opatruj nas tej noci, nědaj zlemu tej moci, Bože naš, rač nam byť napomocny. Odvrať od nas všecko zle, myšlenky něpoctive, Bože naš, tobě se poručamy.

Sušil 0399 | Ziždžali se panove (17%)
[: Ziždžali se panove k bystremu Dunaju, :] mily, mocny Bože. Jak k Dunaju přijeli, velku radu měli, mily, mocny Bože. Kdo ten Dunaj přeplyně, rytiřem ostaně. Obral se z nich najmladši, ze sta najšvarnějši. Jak byl prostřed Dunaja, volal: Bože, kraja. A jak byl blizko břeha: Podaj, pachole, dřeva, bo mi ho potřeba. »Dřevo ci něspomuže,« pomož, Pane Bože. Dybych ja měl poslička, poslička věrneho! Ach, co by mi tam zašel k mej milej panence. 1) Posel k zamku přichodzi, panna v taňcu chodzi. Ach, paničko, pani ma, dybys ty vědzěla! Taňca by si něchala, k milemu běžela. Mily se ci tam topi v tym bystrem Dunaji. Pani taňca něchala, k Dunaju běžela, rybaři hledala. Oj, rybaře, rybaře, ulovte mi rybu, srdci memu milu. Jak prvši raz zatahli, klobuček vytahli. Jak druhy raz zatahli, pantličky vytahli. Jak po třeci zatahli, mileho vytahli. A mila ho uzřela, žalostně zplakala. Krku se ho chycila, do vody skočila.

Sušil 1670 | Na zahrádce kvítí rvala (16%)
Na zahrádce kvítí rvala, přežalostně naříkala: Škoda, synečku, škoda tě, jedú Francúzi, vemú tě. Jede Francúz třema koňmi, žáden se mu neubrání; braň se, synečku, obuškem, já tě zastinu fěrtuškem. Fěrtušek mi nespomůže, přecej musím, milý Bože, dám si obušek na uško, buď už tu s Bohem, Maruško. Jede synek, jede pryče, vzal mi od srdečka klíče, aj, od srdečka mojeho, jede do kraja cizího. U studýnky vodu brala, přežalostně naříkala; ach, Bože, Bože, Bože můj, kdy se mi vrátí synek můj?

Sušil 1315 | Čemu jsi se oženil (16%)
Čemu jsi se oženil, synečku černooky, včilej ti něspomůže ani ten svět široky. Na co si se vydala, děvečko černooka, včilej ti něspomůže ta Morava široka.

Sušil 0461 | Bylo lásky už jí néní (16%)
[: Bylo lásky, už jí néní, :] skovala se pod kaméní. Pod kaméní, pod široké, už jí žádný nevykope. Nevykope, nevyoře, už jí žádný nespomůže.

Sušil 1909 | Dycky jsem ti říkávala (16%)
Dycky jsem ti říkávala, [:nepí té kořalenky. :] Máš koníčka vranatého,1) shodí tě do voděnky. Do voděnky, do hluboké, do širokého moře. Ja, už tobě, můj synečku, nikdo nespomůže.

Sušil 0008 | Šla děvečka, šla pro vodu. (13%)
[:Šla děvečka:], šla pro vodu. Potkal ju tě jeden stařec. Daj, děvečko, daj mi vody. Milý stařec, není čistá. Voda čistá, tys nečistá. A tys měla devět mužů, devět mužů nezdávaných. S každým's měla pacholátko, pacholátko, nemluvňátko. Hned's ho každé zmordovala a pod pécku zakopala, nehašené vápno dala, černú hlínú zašlapala. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v moři písek, v moři písek, stromě lístek. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v nebi hvězdy, v nebi hvězdy, po světě cesty. V nebi hvězdy, vysoko sú, v světě cesty, široko sú. Než jich ona spočítala, celá v prach se rozsypala.

Bartoš 1901 / 0835 | Zbledła pani zbledła (12%)
Zbledła pani, zbledła, w okieneczku sedła, biły cuker obirała, cały děň ho jedła. Musim ja jit k něj, co ma miła czyni, vije wionki liwendowe na zelenej skrzyni Jam ji pěkně pytał, by mi jeden dała, a ona mi nic nerzekła jeny zapłakała. Uwiła mi wionek mały liwendowy, a ja ji zas za to mam dať fortuch kartonowy. Fortuch kartonowy, tež i laňcuch złoty, a to ty masz, ma dzieweczko nelutuj tve cnoty. Tož juž tvoja cnota v kolebecce leži, a twuj wionek liwendowy na doł z wodu běži. Choci až bym ja sedła na vežy Stromenskej,* to juž vice neuhlidám tej cnoty panenskej. Szanujtež, dziewczatka, waszej poctiwosti a jako ta hałuzeczka svojej zelenosti. Choci až bym ja sedła na sto brannych koni, to již wice meho wionka žaden nedohoni. Smutná hałuzeczka, kdy z nej listek vypadne, a to tež tak ta dewečka s kterej krasa spadne.

Bartoš 1901 / 0517 | A jak je to pěkná věc (12%)
A jak je to pěkná věc, dyž možu byt mysľivec; zastřeľíł sem hołubičku, v miľenčiným okýnečku, spadła ně na jaŁovec. A ten ľístek z javora spadł na nás, na oba: [: Poď, má miłá, vyprovoď ňa :] až do našého dvora. Jak to miłá słyšeła, hneď ven za mnú vyběhła, [: hołubička z jalovečka, :] na javor vyľetěła. A já s tebú nepůjdu, vím, že tvoja nebudu, ty's bohatých rodičů syn, já si na tě mysľet nesmím, já sem cerka chudobná. Z toho si nic neděłej ja že su já bohatej [: a já si ťa přece vezmu, :] a ty mosíš byt moja.

Erben 5/083 | Ach což je to hezká věc (12%)
Ach, což je to hezká věc, že jsem já myslivec! postřelil jsem holubičku, upadla mi v jalovec. Má milá ji viděla, pro ni tam běžela; holubička s jalovečka na javůrek vletěla. A tu lístek s javora pad na nás na oba – vyprovoď mne, má panenko, až do našeho dvora. „Nechci, nechci, nepudu, vím že tvá nebudu: tys bohatých rodičů syn, a já holka chudobná.“ že jsem já bohatej: však já si tě přece vemu, jen se na mé nehněvej. „Já se na tě nehněvám, ale ráda tebe mám: přijď si večer k okénečku, pěknou hubičku ti dám.“