Erben 2/506 | Pod našima okny

47 words

Erben 2/506 | Pod našima okny (100%)
Pod našima okny jsou dva rybníčky; plaval tam můj milej vrané koníčky: na jednom seděl, to dobře věděl, žp za jinou půjde – mně nepověděl. Však mi mé srdéčko dobře pravilo, že mé potěšení jinam chodilo! když je chodilo, ať chodí ještě: já o tě nestojím, falešný chlapče!

Erben 2/424 | Slunéčko zachází (74%)
Slunéčko zachází, potěšení moje, slunéčko zachází už za horu: o tom já dobře vím, a v tom se nemejlím, že tě, má panenko, nedostanu. Stezička šlapaná lesíčkem nahoru, stezička šlapaná, má milá, k vám: kdybych to byl věděl, že svoji nebudem, byl bych já stezičku šlapal jinam. Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná, přeškoda, má milá, že’s tak hrdá; myslíš si o sobě, že není nad tebe: však ona tě zmejlí naděje tvá!

Erben 2/267 | Na kopečku stojí (74%)
Na kopečku stojí borovička, seděla tam pod ní má Ančička. Přiletěl slavíček, nese psaní, podal ho Andulce s pravé strany. Tu máš, má panenko, nelekej se, nesu ti psaníčko, potěšíš se. Dříve než slunéčko vyjde z hory, budeš mít milého u komory. Bude na tě smutně očekávat, bude na okýnko poklepávat. Až bude klepati, neotvírej, on taky klepává někdo jinej. A jest-li otevřeš, ošidíš se, a ta vaše láska promění se. Promění se jednou, víc nebude: milej tebe nechá, jinam pude.

Erben 2/347 | Pověz mně má milá rozmilá! (73%)
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!

Erben 2/372 | Pod horou háječek (71%)
Pod horou háječek, za horou jaloveček, na hoře černá věž: pověz mně, můj milej, Jeníčku rozmilej, jest-li že mě miluješ? „Já tebe už nechci, už tebe nemiluju, už tebe nemám rád: já mám holku jinší, ta je mně milejší, než ty’s byla dosavad.“ Kdybys ty byl hodnej, chodil bys pořád k jednej, chodil bys pořád k nám: ale že jsi na nic, máš upřímnost za nic a jdeš šidit zas jinam. Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, ,. tamhle je černý les: pověz mně, můj milý atd.

Erben 2/391 | Kdybych já věděla (69%)
Kdybych já věděla, že budeš můj, dala bych já tobě prstýnek svůj: ale že ty myslíš jinam, ani ti prstýnek nosit nedám. Kdybych já věděla, že budeš můj, dala bych já tobě šáteček svůj: ale že ty myslíš jinam, ani ti šáteček špinit nedám!

Erben 2/526 | Proč sem jdeš nač sem jdeš? (16%)
Proč sem jdeš, nač sem jdeš? já o tě nestojím, proč sem jdeš, nač sem jdeš? já tě nechci: kdybych já tě chtěla, 1) já bych ti zkázala, třeba byl měsíček na půlnoci. 1) ty máš holku jinší, ta je ti milejší; ke mně jsi falešný, já tě nechci!

Bartoš 1901 / 1129 | Ti Tučapščí pachołci (15%)
Ti Tučapščí pachołci o tom nic nevědí, [: že pan radní s pudmistrem po dědině chodí. :] Dyž přinde pod okýnko, hned synečka łódí, [: aby jenym ven vyšił, že mu neco poví. :] Syneček néni doma, vraný koně češe, [: šeľma radní s pudmistrem závdanek mu nese. :] Já vám o váš závdanek já vám oň nestójím, [: šak vy to dobře vítě, že se vojny bójím. :] Mám tatíčka starýho a maměnku taky, [: komu já jich zanechám, ubohý žebráky. :] Mám tatíčka starýho a maměnku rovně, [: komu já jich zanechám, dyž budu na vojně. :]

Bartoš 1901 / 0662 | Naša zahrádečka pľetená (14%)
Naša zahrádečka pľetená, v ní rozmarýn růža červená, a v ní rozmarýn, a já o něm vím, kdy sem ho seła. Dyž sem maryjánek střihała, chłapcom za kłobúčky dávała; enom jednomu, svému miłému, sem ho nedała. A mám-ľi já tady vartu stát? Já sa možu jít domu vyspat, a jak sa vyspím budu červená jako maľina. Ešče si naséju marjánku tým Těšovským chłapcom na památku. Chłapci, pojďte k nám, maryjánek mám, a já vám ho dám. On sa na mně tuze rozhněváł, v hospodě ně vínka nezavdáł, vínka nezavdáł, do tanca nezváł, tak ně uděłáł. Už sem zapoměła na otce, také zapomenu na chłapce, na tě můj miłý, můj roztomiłý, na tě do konce. Už sem zapoměła na matku, zapomenu aj na zahrádku, v kerém sem stáła, kvítí trhała, chłapcom dávała. Už sem zapoměła na bratra, také zapomenu na vráta, v kerých sem stáła, si namłúvała, do bíłého dňa. Ešče tě, synečku, přistrójím, a potom já tobě vypovím, včiľ ti to povím: o tě nestójím, o tě nestójím.

Sušil 1632 | Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka (14%)
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.

Sušil 0052 | Na nedělu raničko (14%)
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)