Erben 2/397 | Měla jsem já milovníčka

59 words

Erben 2/397 | Měla jsem já milovníčka (100%)
Měla jsem já milovníčka jednoho, ach jednoho, nebylo mu v šírém světě rovného, ach rovného: ten mě dlouho miloval, že budem sví, sliboval, a nyní mne naposledy zanechal, ach zanechal! Vždyť pak není mé srdéčko ledacos, ach ledacos, aby mi chtěl ubližovat ledakdos, ach ledakdos; mé srdéčko upřímné div žalostí nezhyne: kdo je souží, toho pomsta nemine, ach nemine!

Erben 2/402 | Žádnej neví co mě bolí (21%)
Žádnej neví, co mě bolí, a já dobře vím; žádnej neví, co mě trápí, a já nepovím: zavolejte mi sem lékaře, ať mně mou hlavičku zaváže; nebo umřu, že nezvíte, jaky mám hoře! „Kdybys třeba už umíral, pro lik nepudu; kdyby hrana ti zvonili, plakat nebudu: proto že’s ošidil srdce mé, pomsta boží tebe nemine; Bůh nebeský svůj trest těžký sešli na tebe.“ Ach můj Bože, já mám hoře, já se usoužím; žádnej neví, co mě bolí, a já nepovím atd.

Erben 5/402 | Jaro se otvírá (13%)
Jaro se otvírá, všecko se usmívá, teskno je seděli; stromy zelenají, ptáčkové zpívají, radost je si vyjíti: a já pěšky nepudu, na koni sedět budu, tu barvu zelenou a pěknou červenou rozjímati si budu. Pan rytmistr ke mně: „Pověz mi upřímně, co tě k tomu nutí, že u Prahy v logru chceš se dát na vojnu a chceš hulánem býti?“ A milostivý pane! co žádám, ať se stane: dávno už se souží, mé srdéčko touží po té zelené barvě. Tu mě oblíkali, štěstí vinšovali, zelený kabát dali, červeny vejložky – ach což je to hezky! – ty jsou mi darovali; čepičku s fedrpušem: Má panenko! pospěš sem, podej mi ručičku a dej mi hubičku, už se spolu rozejdem. Má panenka běží, ručičkama lomí, pláče a naříká: „Ach, co’s to učinil a mne tak zarmoutil?“ černé oči utírá. Neplač a nenaříkej, a prej mi té radosti; vrať se zase domu, poruč pánu Bohu – máš tam mládenců dosti!

Bartoš 1901 / 0819 | I usnul jsem pod stromečkem (13%)
I usnul jsem pod stromečkem, byla malá chvílčička. Zde jsem spatřil rasidenci, kde přebývá Matička. Probudím se a uhlídám Marie krásný obraz: Pojďte ke mně, milé děti, já Syna prosím za vás. Tu jsem radostí naplněn, přednáším to všem lidem; poďme Matku Krista prosit, ať do bídy nepřijdem. Ty jsi Krista Pána matka, kdo tě věrně požádá, ze všech bíd a protivenství pomáháš věrně ráda. Panny, poďte, vínky vijte, darujte je Matičce, ’ a to pobožný růženec, modlete se ze srdce, A co pak vy, mládencové, Marii darujete? čisté srdce, Krista matce s ochotností věnujte. Vy sirotci opuštění, na vás je těžko hledět, nech kdo, jak chce souží těžce, všecko musíte trpět. A vy vdovy opuštěné, vy nemáte zastání, poďte s mládenci, pannami — do Křtin k Panně Marii. Prosme Boha, manželové, by se ráčil smilovať, naše dítky i příbytky ode zlého zachovať. Popros Syna, Matko milá, když budu míť z světa jíť, abych se moh z hříchů vyznať a tvé jméno oslaviť.

Sušil 0376 | Vim ja zamek malovany (13%)
Vim ja zamek malovany, bystru vodu obehnany; v tem zamečku byla pani moravskeho malovani. Ta jedno diťatko měla, chůvěnku při něm držela, krasnějšu, ež byla sama, co s tym diťatkem spavala. A jak bylo po půlnoci, ditě počalo plakati; a chůvěnka tvrdo spala, diťatko plakať něchala. Jak to pani uslyšela, na tu chůvěnku běžela, hrozny poliček ji dala, ež se hned krvju oblila. A chůvěnka němeškala, k panu pověděť běžela: Naš pan tato, zla novina, naša pani mne pobila. Ciť, chůvěnko moja cnostna, budě temu jina pomsta. 1) Vzal pan pani za ručičku a vyved ju na světničku. Otevřel ji okenečko: Podiva] se, ma paničko; podivaj se do zahrady, jak tam kvitnu vinohrady! Panička okny hleděla, chůvěnka ju postrčila. To než na zem doletěla, v drobny prach se obratila. Vyrůstla tam jablunečka, to tej pani ze srdečka. Kdo z ni jabka trhať budě, ten pomsty Boži něujdě. Trhal jich pan s pacholatkem a chůvěnka s tim děťatkem. V tom se mračno postavilo a tu chůvěnku zabilo. 2)

Erben 2/795 | Pod dubem za dubem (13%)
Pod dubem, za dubem měla jedna dvě červené jablíčka, dala jedno mně; nechtěla mně obě dát, začala se vymlouvat, že nemá, že nedá, že je o ně zle. Pšeničku jsem zašil, nebudu jí žít; pivo jsem dal nalejt, nebudu ho pít: holku jsem si namluvil, jinej mně ji odloudil, a tak lásce naší konec učinil. „Já jsem ti zavdala jedno jablíčko, a ty mně za něj dej svoje srdéčko.“ – Chceš-li ty mé srdce mít, musíš za své vyměnit: pak budu celý tvůj, má holubičko. Lásku si slíbíme, dáme si ruce; kněz nám je zaváže k věčné památce. A tak potom budem sví, žádný nás nerozdvojí: já budu tvým mužem, ty ženkou mojí.

Sušil 0996 | Sem synek svobodný (13%)
Sem synek svobodný, sem k světu podobný, [:sem syneček jako vták, :] pomiluja nechám tak. Pro jedno koření nezhyne stvoření, rozmarýn, levandula, to mně vyrůstá doma. Hruštičkou zatřasu, děvčátek natřasu, děvčátek jako kvítí, všady mně slunce svítí.

Sušil 1152 | Už jsi ty Aničko (13%)
Už jsi ty, Aničko, už jsi ty roznaša, už sme ťa dovedli domů od sobáša. Ja, cože’s ty puakaua, dyž ťa sobášili? Bodaj’s ty mysleua běžat za inými. A já sem sa báua tej tvojej mateře, dyž ona má jazyk ze samej ocele. Neboj sa, Aničko, tej mojej matere, šak ona ten jazyk do roka zedere. »A dyž ho zedere, dá ho oceuovat a mně nebožátku bude ubližovat.« Neboj sa, Aničko, tej mojej matere, dyž ti neco poví, dáme ju za dveře. Já bych sa, Janíčku, Pána Boha báua, dyby tvá maměnka za dveřama stáua.

Sušil 1694 | Zostaň s Bohem moja mila (13%)
Zostaň s Bohem, moja mila, pocěš cě tu, Bože, a ja musim maširovać přes červene moře. Jak přes moře přetahnuli, tam se rozložili, a potym jeden druhemu na smrć odprosili. Jene jeden něodprosil, co ten buben nosil, a on myslel, že nězhyně, že ho kula mině. Žaden toli něvystoji, co vojaček musi, choć by strely s nebe praly, maširovać musi.

Sušil 1345 | Když ja si zpomenu (13%)
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!

Erben 3/071 | Andulka spi (13%)
Andulka spi, Jeníček s ní: co ona neví, on jí to poví – jsouť oba sví. Andulka spí, Jeníček s ní: muziky hrají, lidi se ptají – nic nevědí.