Sušil 1598 | Stojí hruška v širém poli

121 words

Sušil 1598 | Stojí hruška v širém poli (100%)
[: Stojí hruška v širém poli, :] v širém poli. Pod tou hruškou Dunaj běží. V tom Dunaji troje ryby. Kdo ty ryby lovit bude? Lovil on je jen Jozef sám. Maruška mu nadháněla. Vylovil si rybu štiku. Přineslu ji před svou matku. Hádej, matko, co v tej rybě? V tej rybě je zlatý prsten, v tom prsteně drahej kamen. Skroz ten prsten tráva roste. Po tej trávě pávi chodí. Kdo ty pávy pásti bude? Páslu on je jen Jozef sám. Maruška mu nadháněla. A ty nedej do pšeničky! A já nedám do pohanky. Spolu pásli, spolu hráli. Aj jsou všechno proso spásli. A ty budeš louky sícti. A já budu věnce víti. Věnce vila skroz modrej květ. Že je Jozef Nováků zet.

Erben 2/328 | Když jsem šel skrz dubový les (17%)
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.

Sušil 0146 | O hory kopce a doliny (17%)
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.

Bartoš 1901 / 0054 | Co sa stało v moravskéj krajině (16%)
Co sa stało v moravskéj krajině a to jístě v městečku Lanžhotě? Přišéł si zeť k otci pro peníze, avšak nešéł, chudák, odtáď více. Jsa napiłý, přišéł si z kuráže, řekł otci: Dajte ně peňáze! Aľe otec se synem ho łapľi a chudáku život odebraľi. Syn ho praščił po hłavě kopáľem, otec kopáł, a bíł neustáľe; on sa aľe víc nemohł bránit, połomrtvý ľežáł jako špaľík. Poslední słovo voláł o pomoc; tatíčku, nebijte, šak už mám dosť. Víc od něho žádný nic nesłyšel, až tak chudák z toho světa zešéł.

Erben 2/147 | Kam se půjdem projít (11%)
Kam se půjdem projít, má milá? „Do pěkné zahrádky, ty a já.“ Nepovídej na mé, má milá! Co tam budem dělat, má milá? „Trhat pěkné kvítky,[22] ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam je budem dávat, má milá? „Do bílého šátku, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Co z nich budem dělat, má milá? „Pěkný věnec víti, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam půjdem na večír, má milá? „Do naši hospody, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Co tam budem dělat, má milá? „Žejdlík piva píti, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam pak půjdeme spat, má milá? „Každý na svou postel, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! A když ráno vstáném, má milá? „Tuť se políbíme, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá!

Erben 3/165 | Zeleny věnce máme máme (11%)
Zeleny věnce máme, máme, vám je, chlapci, nedáme: chcete-li je míti, dejte si je víti, my vám je uděláme. Koukněte, pane družbo, družbo! že prázdnou sklenici mám: nalejte kořalky, červený rosolky, ať já dost kuráže mám!

Erben 2/403 | Sil jsem proso na souvrati (9%)
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!

Sušil 2171 | Sel Petr proso i pšenicu (9%)
Sel Petr proso i pšenicu, vyvoral tam křepelicu. aneb Žal Petr proso, rýž, pšeničku, našli sme tam křepeličku. Křepeličku máme, křepela nemáme. Málo (aneb moc je) nás, běž ty, Martine, mezi nás. *) Sil Petr proso i pšeničku, našli sme my tam křepeličku, křepeličku máme, křepela nemáme, kerak my se vdáme, dyž kněza nemáme. [: Málo nás, :] poď, Aničko, mezi nás.

Sušil 2254 | Šel je mjilej po rybníce (9%)
Šel je mjilej po rybníce, ztratil zlaté rukavjice, koleda. Jeho mjilá je za nějm šla, zlaté rukavjice našla. Vrać mi, mijila, rukavjice, což mě zabe tuze ruce. Já ti rukávjic nevrátím, až přislíbíš, že můj budeš. Seli proso po rybníce, štiky proso vozobaly. Panny kvítí potrhaly, na věnečky zuvíjely. Zhůru, ptáci, do hubjiček, z vrchu panny na věneček. Kerej dáme synečkovi, Šafránkovýmu Franckovi? Dáme my mu krajíc chleba, že mu není holky třeba. Dáme my mu polejový od Marinky Novotnovy.

Bartoš 1901 / 1034 | A dyž příde to přemiłé vesno (8%)
A dyž příde to přemiłé vesno, už je tomu sedľákovi těsno, nemá semena, ovsa, jačmeňa, už je tomu sedľákovi běda. A dyž příde o veľikéj noci, tłuče sedľák na židáka v noci, tłuče na dveři: Žide otevři, pomož ně s penězi! A dyž příde o svatéj Anně, dyž si sedľák svého žita nažne, ide na pivo, kłobúk na křivo, už je tomu sedľákovi dobře. Pohanky nám chybiły, jačmeně nezrodiły, máło je zemňáků, přibude nám toho roku žebráků.

Bartoš 1901 / 0497 | Přišła pro něho (8%)
Přišła pro něho gaľánečka jeho, aby jí šeł zaseť štvrť žita jarého. Štvrť žita jarého půł štvrti pohanky, a to si vypůjčíł od svojí gaľánky.