Erben 2/337 | Pověz ty mi má panenko

104 words

Erben 2/337 | Pověz ty mi má panenko (100%)
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.

Sušil 1662 | Co su to za koně (18%)
Co su to za koně v tej naši dubině? Pase ich ma mila, košulenku šije. Dyž ju vyšivala, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Aj, něplač, ma mila, něutiraj oči, můj vrany koniček pode mnu se toči. Komu ty, ma mila, košulenku šiješ? To tobě, synečku, jak pomaširuješ. Ach, vyšij ju, vyšij zhůru na přiramku, abych pamatoval, že sem měl galanku. Ja ti ju vyšiju zelenym hedbavem, abych tě poznala, dy budeš husarem.

Sušil 2133 | Kerá panenka neplatívá (12%)
Kerá panenka neplatívá, ať do hospody nechodívá, nemůžó ju chlapci vestát. radši be mohla duma zvostat.

Bartoš 1901 / 1036 | Aj planá trnka přes plot visí (12%)
Aj, planá trnka přes plot visí, aj, chodí na ňo podroh v noci. Cheťte podroha, déte do klade; né do klade, rač do chlíva, ať na trnke nechodívá.

Galko 1/468 | Zaviav vetrík cez dolinu (11%)
Zaviau vetrík cez dolinu, milá, poviem ti novinu: kde sa ľudia zhovárajú, všade nás dvúch ovrávajú. Prší dáždik, padá rosa, môj milenký, nebojmo sa; čoby sme sa mali báti, ktože nám smie zakázati? Ač všetko slúchať budemo, my sa milovať budemo; pusťmo všetko mimo uši, nám sa milovati sluší. Ja som švárny, ty si šumná, mám dom jedon a dve humná, k tomu štyri kone vranné, že je radosť hľadeť na ne. Ja som pekný, ty si krásna, to byť môže láska šťastná; by smo sa my neľúbili, bola by to strela jasná. Na vínovej ratolesti môžeš sladko hrozno jesti; tak i pri mladej osobe spravíš dobrú vôľu sobe.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (11%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Erben 2/658 | Alou páni muzikanti! (10%)
Alou, páni muzikanti! všem s kuráží, a mně taky: jakou já na mysli mám, takovou vám zazpívám. Měl jsem holku vedle ze vsi, měl jsem ji rád, už ji nechci; měl jsem ji rád dvě léta – už po lásce je veta! Dva mily za sebou vodí, jeden jde k ní, druhej od ní: ona oba ráda má, a tu láska přestává! Vždyť si můžu ještě vybrat rozmarínu, karafiját; z trní růže pichlavá, jako panna podvodná. a falešná panna srdce; z trní růži nechci mít, a s falešnou jsem už kvit.

Erben 2/335 | Ku Praze je cesta dlouhá (10%)
Ku Praze je cesta dlouhá, stromkama je sázená: sázela je moje milá, když mě vyprovázela. Sázela je s rozmarínkou, s pěkným bílým jetelem: na zněmení naší lásky, že my svoji nebudem.

Sušil 0194 | Byla jedna smutna žena (9%)
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.

Erben 7/040 | Na té naší kopanince (9%)
Na té naší kopanince leží voják v rozmarínce, leží voják zabitý, rozmarínkou přikrytý. Přišla k němu jeho milá, 1) šátečkem krev utírala, dala jemu hubičku, přitiskla ho k srdíčku. Kdo nám bude koně kovat, až my budem mašíroval? kováře nám zabili, rozmarínkou přikryli. Do půlnoci koně kovat, od půlnoci mašírovat; podkovičky klapaly, modré oči plakaly. „Zvoňte zvony na vše strany, můj milý je pochovaný; zahynul mně z růže květ, pro který mne těšil svět!“ Zvoní koně podkovami, a vojáci šavličkami; hraje hudba veselá, a jí srdce usedá. 1) Kdo ho bude vybojovat, rány jeho zavazovat? kdož-li jiný než milá, co ho v srdci nosila.

Sušil 1947 | Dyž sem šel z hospody dom (9%)
Dyž sem šel z hospody dom, klupal jsem na dvéří: Ach, ženičko má milá, dyť mně poď odevři. 0, ženičko má milá, co děláš, jak se máš? Ach, pusť mě do sednice, dyť jsem já hospodář. Ona mně šla odvírat, vzala si na mne hůl, já ubohý hospodář musel jsem vlézt pod stůl. Vy chasníci svobodní, dobře poslechněte, takové si opice, jak já mám, neberte. Pokuď chasník svobodný, dycky je svým pánem, jak se jednou ožení, smrti naší amen!