Erben 2/407 | Přišla je mně včera z rána

101 words

Erben 2/407 | Přišla je mně včera z rána (100%)
Přišla je mně včera z rána přežalostná novina: že můj milej těžce stone, o tom jsem nevěděla. Ach, co sobě počít mám? koho sobě objednám, by mně napsal pár řádečků, po kom já je poslat mám? Vidím, vidím, že je darmo, že tam musím sama jít, abych mohla s nejmilejším pár slovíček promluvit; abych se ho zeptala, chce-li míti doktora? ach, což bych já převelice neráda ho ztratila! „Doktora mně, má panenko, doktora mně nejednej: radši ty mně, má panenko, pěknej pohřeb objednej; co máš dáti doktoru, dej to radši kantoru: kantor ten mně bude zpívat, až mě ponesou k hrobu.“

Bartoš 1901 / 0784 | Skoro ráno na svitání (28%)
Skoro ráno na svitání učuła sem novinu, že můj miłý těžce stone, a já nevím, co je mu; tak bych ráda věděła, co bych mu děłat měła, potrebuje-ľi on kněza, ľebo enom dochtora. Dochtora ně, moja miłá, dochtora ně nedávaj, enom ty ně, moja miłá, pěkný pohreb uděłaj; co máš dati dochtoru, daj to knězu, kantoru, a oni ňa vyprovoďá s mužikú až ke hrobu. Muzika ně bude hrát, a já budem v hrobě spat, priď sa na mňa, moja miłá, priď sa na mňa podívat. Muzika ně bude znít, a já budu v hrobě hnít, priď sa za mňa, moja miłá, priď sa za mňa pomodľit.

Galko 3/069 | Do tej našej zahradečky (16%)
Do tej našej zahradečky jasne slnce svieti, [: zasiala si moja milá :] šelijaké kvety. Keď zasiala, zahrabala, biela ruža zišla; [: počože si, moja milá, :] sama za mnou prišla? Keď si prišla, sadniže si na moju postielku. [: Poď ma, milý, odprevadiť' :] k zeleniemu hájku. Čo by ťa mau odprevádzať, môžeš tu nocovať, [: máme novie postelečky, :] jednu nôcku pospať. Jako ľahla, tak zaspala, spala až do rána, [: ráno stala, zaplakala, :] že ju bolí hlava. Keď ťa mala hlava bolieť, mohla si poviedať, [: bol by ti šiel po doktora, :] doktoríka dohnať'. A keď už ten doktor prišieu, zaraz hej uhádou: [: počkajte len do večera, :] bude chlapec, lebo céra.

Erben 2/345 | Letěla tady labutě (15%)
Letěla tady labutě: ach kterak se máš, můj znej milejší, ach kterak se máš ve světě? „Lepší mi ve světě býti, nežli po tobě, potěšení moje, nežli po tobě toužiti. Toužení, to je velká moc: ještě je větší, potěšení moje, ještě je větší, než nemoc. V nemoci pošlu k lékaři: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede na máry. V nemoci pošlu k doktoru: ale toužení, moje potěšení, to mne přivede do hrobu.“

Erben 5/399 | Ach já nešťastný v tom světě (15%)
Ach, já nešťastný v tom světě, co já sobě počít mám? miloval jsem hezkou holku, tu sousedovic Lenorku: nastojte! mně ji pantáta brání, že mně jí nedá, že nedovolí. Už jsem císařským vojákem, mám palášek po straně, musím pilně vartu státi, nesmím se žádného báti: to všecko pro tě, nešťastný otče, že’s mně nechtěl dát dceru v dobrotě.

Sušil 0162 | Zpomněl na mně Pán Bůh můj (11%)
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.

Sušil 1755 | Stonó hospodyně (10%)
Stonó hospodyně po celé dědině [: napořád. :] Mně má taky stone, jestli mně dostone, budu, Bože, tuze rád. Vezno sobě hinó, šafářovo dcero ze dvora. Vona má sokničko lemovanó všecko dokolečka, dokola.

Erben 5/149 | My jsme sedláci (10%)
My jsme sedláci v naší vsi jako psi oškubaní: kdyby byl rychtář pes, kantor pes, šafář pes, byla by psů, psů, psů plničká ves!

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (7%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Sušil 0829 | Seděl jeden vězeň (6%)
Seděl jeden vězeň stopadesát neděl, a tak dlúho seděl, celý ošedivěl. V jeho šedej hlavě myši hnízda majú a v jeho životě žaby řehotajú. První ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k otcovi ju poslal. Můj tatičku starý, vyplať mia z vězení, z vězení těžkého, zámku tureckého. Pověz mi, synečku, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ješče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Druhý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, za mamičkú poslal: Mamičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Synáčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Třetí ráz zaplakal, třetí psaní napsal, třetí psaní napsal, za bratřičkem poslal. Bratřičku můj mily, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Bratřičku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských střibrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Štvrtý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k sestřičce ju poslal. Sestřičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého. Bratříčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Páty ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, ku svej milej poslal. Vyplať mia, má milá, vyplať mia z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého.1) Milá nemeškala, šňůru kupovala, milému podala. Spusť sa, milý, důle po hedbavné šňůře.2) Šestý ráz zaplakal, svej milej děkoval. Lepší jedna milá než celá rodina.

Bartoš 1901 / 0690 | (6%)
1. Šest dní do týdňa, sédmá neděľa, pověz, cérečko, s kým's tam seděła. Nech sem seděła, s kým sem já chtěła. Co je kom po tom? Była neděľa! 2. Roste osyka pěkná vysoká, čekaj, má miłá, čekaj tři ľéta. Tři ľéta čekat, ešče sa nevdat, už sem si mohła syna vychovat. Syna vychovat, na vojnu ho dat, už za mne mohł synek bojovat.