Bartoš 1901 / 1208 | Ta Moščenská dědina

109 words

Bartoš 1901 / 1208 | Ta Moščenská dědina (100%)
Ta Moščenská dědina je smutná neveselá; měl sem v ní galánečku, ta mi vypověděla. Jak se, milá, jak se máš? Falešná si jako ďas, falešnější než Jidáš, už mně víc neuhlídáš. Když tys na mně čekala, proč pak’s mně nezbudila, dvá vojáci s kvérama stojijó pod oknama. Dvá vojáci s kvérama, sósedi s laterňama, šelma rychtář s dráhami, ti mně póta dávali. A já falešná nejsem, já upřímná panna jsem, tři noci jsem nespala, na tebe jsem, čekala. Jak mně pótečka dali, do Hranic mně poslali, ó, Hranice Hranička, tam dostanu koníčka. Jak mně koníčka dali, pěkně ho osedlali, s Pánem Bohem, má milá, já juž jedu do Brna.

Sušil 1629 | Skalička skalička (12%)
Skalička, skalička, pod ňú je hranička, chytali na vojnu Pískové bratříčka. Keď ho svazovali, na sestřičku vouau: Aničko, sestro má, svazovat mňa nedaj. Co ti já, Janičku, co ti já pomožu, řetazem’s svázaný, já ťa nerozvážu. Kdo je ti, Janičku, kdo je ti příčina? Ten pohan židovský, skáua ho zabiua. Skáua ho zabiua, kameň ho roztřiskau, ten pohan židovský cedulenku pisau. A jak ju napisau, do Brna ju posuau, aby tam Janiček za vojáka ostau. Ti brněnščí páni z okna vyhlédali, regruta-li vezú či hrdeuních vězňů. Nevezeme vězňů, vezeme regrúta; tak sa on nám brániu, třech úřadů zmarniu. A brněnščí páni, ti jim povídali, že je kuřa maué, a smrti sa brání. Jak ho tam dovezli, na uávku si sedeu, na uávku si sedeu, do okénka hleděu. A co tam, Janičku, a co tam pohledáš? Šak ty tam, Janíčku, svej maměnky nemáš. Bar nemám maměnky. Ale mám Aničku, ale mám Aničku, najmuadší sestřičku.

Sušil 0169 | Žalostné kvílení rozmilí křesťané (12%)
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.

Erben 2/501 | Pršívalo jen se lilo (11%)
Pršívalo jen se lilo, bývalo bláto; předce jsem k vám chodívával, nedbal jsem na to: čím jsem já byl upřímnější, ty jsi byla falešnější, to jsem měl za to. Slavíček je malý ptáček, chytit se nedá; mládeneček své panence šidit se nedá: než bych já se šidit nechal, radši bych se na vojnu dal; vojna svobodná, holka podvodná. Což pak vy se domníváte, že já hoře mám? vždyť já ještě dcery vaší na vás nežádám: vždyť je panen všudy dosti, jako zrnek na jalovci, kam se podívám.

Erben 5/327 | Má panenko rozmilá! (11%)
Má panenko rozmilá! proč pak jsi tak fortelná, žes vojáky s kverama pod okny stát nechala? Už vojáci s kverama, ponocní s lucernama a verbíři s poutama stoji mezi vratama. Povídají verbíři, že se líbím císaři; pouta na nohy mi dali, do Prahy mě dodali. Pudrovaná hlavička, po straně je šavlička: tám hle slojí má milá, utírá si očička!

Sušil 0688 | Na slavkovském poli (11%)
Na slavkovském poli dvě růže stojijó, co só to za růže, že mně nevonijó? Na hodeckém poli jenom jedna stojí, co je to za růža? Zdaleka mně voní. Na slavkovském poli rozmarýnu hory, už su u samého, ešče mně nevoní. Na hodeckém poli jenom jeden stojí, ešče su daleko, už mně pěkně voní. Ani mně nevoní rozmarýn zelený, jak mně zavonělo moje potěšení. Na hodeckém poli kdosi na mne volá, já se mu ozývám na slavkovském stoja.

Bartoš 1901 / 0464b | Uvíznúł forman (11%)
Uvíznúł forman, uvíznúł forman mezi doľinama, ej mezi doľinama. Uvíznuł forman mezi doľinama, svítí mu miłá třema ľaterňama. Nesviť na ně, miłá, třema ľaterňama, svítí ně měsíc a i s hvězdičkama.

Sušil 0407 | Žala trávu u potoka (8%)
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.

Erben 2/314 | Zdálo mi se té noci (7%)
Zdálo mi se té noci na moji postýlce, že můj milej odchází za české hranice. Odchází, ach odchází! víc se nenavrátí: kdo ty zimní večery, kdo mi je ukrátí!

Sušil 1619 | Na Březovej tři ulice (7%)
Na Březovej tři ulice, sú tam dzjevky šimbolice, sú tam dzjevenky bohaté, chcú za huběnku tři zlaté. Já som sa šjol domů pytať, mám-i za ňu tolko čítať, za její huběnku spanilú, lebo mám běžať za jinú. A doma mi radu dali, koníčka mi osedlali: Sedaj, šohajko, na něho, pojdzeš do pola čirého.

Sušil 0569 | Andulko huběnko dušo má (7%)
Andulko, huběnko, dušo má, kam pak’s ty ovečky zahnala? Já sem jich zahnala do háje, kde pěkná zelená tráva je.